Abyste této sekci správně porozuměli, je třeba mít zvládnuté kapitoly Velikonoce a Vánoce.

Obsah

Od Adama po Golgotu

Video a zvuk

Na nahrávce mp3 je v čase 23:50 přeřeknutí.
Je zde řečeno „…byl potomkem Šalamounova syna Nathana…“,
správné znění je „…byl potomkem DAVIDOVA syna Nathana…“.

Informace o událostech a souvislostech, spojených s narozením Ježíše a s příchodem Krista na Zemi, zprostředkoval lidstvu Dr. Rudolf Steiner. Mohl tak učinit díky svému vysoce vyvinutému vědomí a duchovnímu vnímání, které mu mj. umožňovaly ze svého rozhodnutí a za plného vědomí dohlédnout i do velmi zásadních záznamů v kronice Akáša a rozklíčovat jejich význam. Jeho poznatky k těmto tématům jsou uvedeny např. ve svazcích GA89, 98, 107, 118, 131, 149, 153, 226 – odtud čerpají informace, které zde uvádíme. Nemají proto nic společného s jakýmkoliv náboženským vyznáním – jde o poznání.

Tento seriál se zabývá událostí, kterou nazýváme Letnice. Abychom si mohli význam této události správně objasnit, začneme tím, že si krátce v souhrnu zopakujeme vývoj, kterým prošel náš kosmický systém a v něm člověk. Především je důležité si připomenout, že výchozí tvůrčí ideou člověka, říkáme též Božím záměrem, je vyvinout se v bytost, která myslí, a dokáže si proto uvědomit, kdo je a proč tu je; v bytost, která soucítí, a je proto schopná pojmout zájmy a potřeby své i svých bližních; a v bytost, která má svobodnou vůli, a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat – krátce řečeno ve svobodnou, uvědoměle konající bytost. Tato výchozí tvůrčí idea člověka bývá také nazývána kosmický Adam Kadmon, což je název převzatý z hebrejského učení.

Pro uskutečnění této výchozí tvůrčí ideje člověka je třeba dlouhého kosmického vývoje. Vývojový cyklus člověka probíhá v celkem sedmi vývojových obdobích neboli v sedmi obdobích vývojové aktivity, které nazýváme Velká Manvantara. Mezi nimi jsou vývojové přestávky, resp. období vývojového klidu, které nazýváme Velká Pralaya. Každou Velkou Manvantaru můžeme vnímat jako jednu ze sedmi inkarnací kosmického systému, ve kterém se vyvíjíme – počínaje od první po sedmou Velkou Manvantaru je nazýváme Starý Saturn, Staré Slunce, Starý Měsíc, Sluneční soustava, Nový Jupiter, Nová Venuše a Vulkán.

Nyní se vyvíjíme ve čtvrté Velké Manvantaře, neboli naše Sluneční soustava je čtvrtá, prostřední, ze sedmi vývojových období – Velkých Manvantar. Abychom my lidé mohli naplnit cíl svého vývoje, daný naší výchozí tvůrčí ideou, má vývoj člověka v průběhu sedmi Velkých Manvantar dvě výrazně odlišné fáze, které na sebe navazují přibližně v polovině celého vývojového cyklu. Jinými slovy, první vývojová fáze končí a druhá vývojová fáze začíná v průběhu existence naší Sluneční soustavy. Přechod mezi oběma vývojovými fázemi samozřejmě není skokový – zatímco první vývojová fáze dobíhá, druhá se rozbíhá. Tyto dvě vývojové fáze v rámci 7dílného vývojového cyklu člověka ilustruje následující obrázek:

Výsledkem první fáze vývoje člověka směrem ke svobodné, uvědoměle konající bytosti, jsme my lidé tak, jak se dnes známe – naše hmotné tělo je výsledkem předlouhého vývoje od Starého Saturnu. Završením první fáze vývoje celkového kosmického vývoje člověka je průchod hmotným obdobím existence ve Sluneční soustavě. Ten se odehrává zde na Zemi tak, že se inkarnujeme do hmotných fyzických těl. Nyní začíná druhá fáze vývoje člověka. Jejím cílem je zapojit a využít dosud získané vědomí a racionální myšlení a na jejich základě vyvinout schopnost využívat svou svobodnou vůli uvědoměle a zodpovědně.

Na základě výchozí tvůrčí ideje člověka neboli kosmického Adama Kadmona se články lidského těla vyvíjely během první fáze vývoje velmi dlouhou dobu na Starém Saturnu, Starém Slunci a Starém Měsíci. Na počátku vzniku ještě nehmotné Země vznikl působením sedmi tvůrčích Elohim, propojených se silou Božího Syna, základ našeho lidského JÁ. Spojením vznikajícího JÁ s astrálním, éterickým a nehmotným fyzickým tělem vznikl první člověk, který je v Bibli nazýván ADAM.

Nehmotný Adam se rozdělil ve dvě v podstatě shodné nehmotné lidské bytosti. Vznikla tím nová „Adamova sesterská bytost“ a zůstal „vznikající člověk Adam“. Adamova sesterská bytost prozatím nepokračovala v dalším vývoji a zůstala v duchovních sférách – sehraje roli až později, před příchodem Krista na Zemi. Naopak vznikající člověk Adam pokračoval ve vývoji, který můžeme označit jako postupný „sestup člověka do hmoty“. Nejprve se Adam rozdělil na dvě bytosti – Adama a Evu. Ti se při pomyslném sestupu z vyšší astrální sféry do nižší dostali do kontaktu s luciferskými bytostmi a následkem toho později i s ahrimanskými bytostmi. Ty pak napomohly zhuštění lidského fyzického těla až do pevného hmotného skupenství. Neboli obrazně – Adam a Eva byli „vyhnáni“ z Ráje a sestoupili do hmoty – lidé se nejprve začali propojovat se vznikajícími fyzickými hmotnými těly, a později se do již zhuštěných fyzických hmotných těl začali inkarnovat.

Vývoj pokračoval dál, až o mnoho později ve starší době kamenné po sobě lidé začali zanechávat první archeologicky dohledatelné stopy, a po dlouhé době vývoj dospěl až do doby starého Řecka a Říma – hovoříme o tzv. řecko-latinském kulturně-historickém období. V průběhu tohoto vývoje došlo k postupnému vzniku racionálního myšlení, k výraznému oslabení dříve přirozeného vedení lidí bytostmi duchovní hierarchie, a vyvinula se schopnost sebeuvědomění (přestože i nadále přetrvávala jistá identifikace sebe sama s kmenem či rodinným klanem). Ztráta vedení „shora“ a schopnost sebeuvědomění vytvořily předpoklad pro vznik svobodné vůle. Tím se naplnily cíle první fáze vývoje člověka, která probíhala od doby Starého Saturnu.

Nazrál čas ukončit trend dosavadního „sestupu do hmoty“ a vytvořit předpoklady pro rozběh druhé fáze vývoje člověka, která by měla být završena až na budoucím Vulkánu. V této druhé fázi vývoje je naším cílem zapojit a využít dosud získané vědomí a racionální myšlení, a na jejich základě vyvinout schopnost využívat svou svobodnou vůli uvědoměle a zodpovědně. To znamená nikoliv pouze k uspokojení vlastních potřeb, ale především ve smyslu dalšího pozitivního vývoje – počínaje nejbližším okolím a konče vývojem v širokých kosmických souvislostech.

Nazrál tedy čas, aby byl lidstvu přinesen impuls, který umožní a zahájí druhou fázi jeho vývoje. Tento impuls musela vytvořit síla srovnatelná s tou, která kdysi dávno uvedla do pohybu celý vývoj vznikem Starého Saturnu. Víme, že přímo působili svou vůlí Trůnové – vysoké duchovní bytosti vůle. Trůnové, coby součást duchovní hierarchie, ale působili na popud, který vyšel ze Zdroje. Konkrétně na popud síly druhého Logos Zdroje, tvůrčí síly Božího Syna – Krista. Nazrál tedy čas, aby na Zemi přišel Mesiáš, Boží posel, jehož příchod byl dlouho předem předpovídán a očekáván. Nazrál čas, aby na Zemi přišel Kristus – hlavní vykonavatel výchozí tvůrčí ideje člověka a nositel sil, které jsou s touto ideou spojeny, aby nás vykoupil z dosavadního údělu sestupu do hmoty. Aby to mohlo nastat, bude se muset narodit člověk, jehož tělo bude připraveno a schopno nést v sobě sílu Božího Syna – Krista. Tento člověk vzešel z hebrejského lidu a vstoupil do dějin jako Ježíš. Narození Ježíše si připomínáme Vánocemi…

V Bibli, konkrétně v Lukášovu a v Matoušovu evangeliu, najdeme o narození Ježíše z Nazaretu dva rozdílné příběhy. Podle Lukášova evangelia se Ježíš narodil v Betlémě ve chlévě, uložili jej do jeslí a přišli k němu pastýři; po náboženském obřadu v Jeruzalémě se s rodiči vrátil do Nazaretu, kde rodina bydlela. Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v Betlémě v domě svých rodičů a přišli se mu poklonit mudrcové z Východu; pak s rodiči odjel do Egypta a poté do Nazaretu. Oba příběhy mají společné to, že se Ježíš narodil v Betlémě a za nějakou dobu se rodina přesunula do Nazaretu. Právě zde má původ Ježíšovo celé jméno Ježíš z Nazaretu nebo též Ježíš Nazaretský.

Rozdíly mezi Lukášovým a Matoušovým evangeliem jsme si podrobně vysvětlili ve vánočním seriálu. Teď jen shrňme, že Ježíš, o kterém pojednává Matoušovo evangelium, byl reinkarnovaný Mistr Zarathustra – jeden z nejvyšších zasvěcenců, kteří kdy žili na Zemi. Jako JÁ proto nesl nejvyšší moudrost a zkušenosti lidstva. Pocházel ze salomonské větve rodu krále Davida a nazýváme jej proto salomonský Ježíš. Souhrnně bychom jej mohli charakterizovat kvalitami moudrost, vyzrálost, zkušenost. A Ježíš, o kterém pojednává Lukášovo evangelium, byl první inkarnací Adamovy sesterské bytosti, a byl navíc zvláštním způsobem propojen s Buddhou – zakladatelem Buddhismu. Jeho JÁ proto bylo čisté a nezkušené, a prodchnuté vším dobrým, co lidstvu přinesl Buddhismus. Ježíš Lukášova evangelia pocházel z natanské větve rodu krále Davida a nazýváme jej proto natanský Ježíš nebo pouze Ježíš, neboť to je ten, do kterého později vstoupil Kristus. Souhrnně bychom jej mohli charakterizovat kvalitou „panenská“ čistota.

Dohromady byli oba chlapci nositeli kvalit, které byly potřeba pro to, aby se mohl inkarnovat Kristus, ale nemohl je současně vyvinout jeden člověk. Tyto kvality bylo třeba spojit do jediného těla. Rudolf Steiner udává, že když bylo natanskému Ježíši 12 let a ztratil se v Jeruzalémě, opustil Zarathustra tělo salomonského Ježíše a transmigroval do těla natanského Ježíše, jehož dosavadní JÁ (= Adamova sesterská bytost) se z těla odpojilo. Salomonský Ježíš nedlouho poté zemřel, neboť lidské tělo nemůže žít delší čas bez přítomnosti JÁ. Transmigrací Mistra Zarathustry se v natanském Ježíšovi spojila jeho dosavadní „panenská“ čistota s moudrostí, vyzrálostí a zkušeností salomonského Ježíše.

V stejné době žil v Palestině Jan Křtitel. Byl známý svou schopností otevírat lidem vhled do nehmotných světů. Dělal to tak, že zájemce na chvíli potopil pod vodní hladinu a tím jej přivedl do stavu změněného vědomí. Dotyčné/mu se tím otevřelo duchovní vnímání. Pro tuto proceduru se v češtině vžil název křest.

Když bylo Ježíšovi 30 let, navštívil Jana Křtitele a absolvoval jeho proceduru křtu ve vodě řeky Jordánu. Za okolností, o kterých jsme již hovořili, a ještě dále budeme, vstoupil do těla Ježíše Kristus. Z Ježíše se stal Ježíš Kristus.

Ježíš Kristus žil ještě něco přes tři roky. V den, který si dnes připomínáme jako Zelený čtvrtek, se Ježíš Kristus sešel se svými učedníky u večeře – tato událost vešla do dějin jako Poslední večeře. Poté jej Jidáš Iškariotský vyzradil úřadům. Ježíš Kristus byl druhý den popraven ukřižováním na Jeruzalémském vrchu Golgotě. V neděli Kristus „vstal z mrtvých“ – proběhl mimosmyslový dialog Krista s Marií Magdalénou…

Příchod Krista na Zemi, jeho smrt a to, co po ní následovalo, vytvořily impuls k obratu v dosavadním vývoji člověka. Následující obrázek ilustruje Kristův impuls v kontextu celého 7dílného cyklu kosmického vývoje člověka:

Tyto události, a tedy i impuls k obratu ve vývoji člověka, nám připomínají Velikonoce.

Tři dějství Kristova impulsu

Video a zvuk

Tři dějství Kristova impulsu - stáhnout mp3

Vraťme se k mimosmyslovému dialogu, který proběhl třetí den po smrti Ježíše Krista s Máří Magdalénou, jež plakala u jeho hrobu:

Marie ale zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho u hlavy a druhého u nohou. „Proč pláčeš, ženo?“ zeptali se jí. „Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali,“ odpověděla. Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“
V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ „Marie!“ řekl jí Ježíš. Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“). „Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“ Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a co jí řekl. (Jan 20, 11-18)

Kristus Marii sděluje, že jeho posmrtný proces ještě neskončil. Tím naznačuje, že ani velikonoční události ještě zcela neskončily. A bylo by to zvláštní, kdyby už skončit měly. Poznali jsme totiž, že Stvoření našeho kosmu vychází ze Zdroje, který je Trojjediností tří hlavních principů – tří výchozích duchovních sil. Nazýváme je neutrálně První, Druhý a Třetí Logos, v křesťanské tradici Bůh-Otec, Syn Boží neboli Kristus, a Duch svatý. Bylo by proto podivné, kdyby se příchod Krista na Zemi jako nejvýznamnější událost našeho vývoje měl uskutečnit jinak než ve třech pomyslných hlavních dějstvích. Se dvěma dějstvími jsme se už seznámili…

První hlavní dějství – narození Ježíše z Nazaretu, si připomínáme Vánocemi – víme, že tato událost nebyla nijak přímočará, hovořili jsme o tom ve vánočním seriálu. Následovaly tři pomyslné milníky, které byly předpokladem, aby následně mohlo nastat druhé dějství: Událost v jeruzalémském chrámu, kdy do těla 12letého Ježíše transmigroval dávný mistr Zarathustra, křest v řece Jordánu, kdy do těla Ježíše v jeho 30 letech vstoupil Kristus (připomínáme si svátkem Epifanie), a čin Jidáše, který po Poslední večeři Ježíše Krista s apoštoly jej za finanční odměnu vyzradil úřadům.

Druhé hlavní dějství – smrt Ježíše Krista a Kristovo „zmrtvýchvstání“, si připomínáme Velikonocemi. Umučením Ježíše Krista na kříži na jeruzalémském popravčím vrchu Golgotě se Kristus vydal na posmrtnou cestu, jejíž první část proběhla o velikonoční sobotě. V neděli ráno pak u prázdného hrobu došlo ke zmíněnému rozhovoru Marie Magdalény s Ježíšem Kristem, který „vstal z mrtvých“ – o těchto událostech jsme hovořili ve velikonočním seriálu.

O tom, co se dále odehrávalo v následujících dnech, informuje biblická kniha „Skutky apoštolů“, příp. krátce „Skutky“. Píše se zde:

… svým vyvoleným apoštolům … po svém umučení mnoha jistými důkazy prokázal, že je živý, když se jim po čtyřicet dní ukazoval a mluvil o Božím království. Když se s nimi sešel, přikázal jim: „Neopouštějte Jeruzalém, ale očekávejte Otcovo zaslíbení*, o kterém jste mě slyšeli mluvit. Jan křtil vodou, ale vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým.“ (Skutky 1, 2-5)
*) Jinými slovy „… očekávejte naplnění Otcova slibu …“

Toto biblické sdělení otevírá cestu k třetímu hlavnímu dějství příchodu Krista na Zemi. Propracujeme se k němu tak, že si událost Kristova příchodu na Zemi znázorníme ještě jednou, tentokrát z trochu jiného úhlu pohledu.

Víme, že v naší první fázi vývoje jsme se my lidé vyvinuli až na hmotnou úroveň existence. Tento tzv. „sestup do hmoty“ napomohl k našemu odpojení od bytostí duchovní hierarchie, ze které jsme vzešli, a tím vytvořil předpoklad pro vznik lidské svobody a svobodné vůle. Současně nám „sestup do hmoty“ dal možnost vyvinout vědomí, které je kvalitativně odlišné od vědomí bytostí duchovní hierarchie. Hmotné tělo a hmotné prostředí, ve kterém žijeme, nám především daly možnost uvědomit si sebe sama tím, že se odlišujeme od okolí a můžeme se vůči němu vymezit. Nadto jsme vznikem hmotného mozku získali možnost vyvinout racionální myšlení se schopností kombinovat, logicky uvažovat a například promýšlet různé budoucí varianty.

Z předchozích seriálů víme i to, že příchod Krista na Zemi byl impulsem zlomu v dosavadním vývoji člověka, tedy impulsem k ukončení první fáze a k zahájení druhé fáze vývoje člověka.

Cílem druhé fáze vývoje člověka je zapojit dosud získané vědomí a racionální myšlení a na jejich základě vyvinout schopnost využívat svou svobodnou vůli uvědoměle a zodpovědně. Tedy nikoliv pouze k uspokojení vlastních potřeb, ale především ve smyslu dalšího pozitivního vývoje – počínaje nejbližším okolím a konče vývojem v širokých kosmických souvislostech. Abychom z vlastní svobodné vůle dokázali takto konat, potřebujeme zvládnout několik dalších úkolů. Pomyslným společným jmenovatelem těchto úkolů, které jsou před námi, je potřeba z vlastní iniciativy rozšířit svůj pohled na svět a na lidskou existenci v něm. A to především znamená o vlastní vůli a z vlastního rozhodnutí znovuobjevit a poznat duchovní svět – vycházejíce z toho, čeho jsme dosáhli během první fáze vývoje. Proč to? Abychom se v souladu s „Božím záměrem“ mohli vyvinout v bytosti, které budou mít schopnost a zodpovědnost stát se svobodnými tvůrci budoucího vývoje. S tím je na dlouhou dobu spojena především práce na sobě. Výsledkem této práce je, že vycházejíce ze síly svého JÁ přetvoříme své astrální, éterické a nehmotné fyzické tělo ve vyšší duchovní články Vyšší Já, Duchovní a Ducha (resp. Duchovního člověka).

K tomu navíc potřebujeme sílu, kterou nám, našemu JÁ, zpřístupnil Kristus tím, že se po své smrti na kříži propojil se Zemí. Z pohledu vývoje nás lidí tím ale vznikla otázka, jak dosáhnout toho, aby nám lidem mohl Kristus zpřístupnit svou sílu bez toho, že by tím jakkoliv zasáhnul do naší svobodné vůle – neb v souladu s „Božím záměrem“ se máme vyvinout ve svobodné v bytosti.

Aby nedošlo k narušení naší svobodné vůle vlivem Krista, resp. vlivem jeho síly, bylo třeba, aby na nás Kristova síla přímo nepůsobila. Aby byla k dispozici, jakoby skryta v pozadí připravená pro lidi, kteří ji z vlastního uvědomění a z vlastního svobodného rozhodnutí najdou a využijí nejdříve pro práci na sobě a v budoucnu i pro další úkoly. K tomu také došlo. Podobně jako při mimosmyslovém rozhovoru Krista s Marií Magdalénou se Kristus obdobným způsobem “po čtyřicet dní ukazoval svým vyvoleným apoštolům“. Čtyřicátý den ale Kristus svým apoštolům zmizel – apoštolové přestali Krista mimosmyslově vnímat. Protože, jak píše Bible, Kristus zmizel “v oblaku v nebi“, je tato událost nazývána Nanebevstoupení Krista. Kristus doslova zmizel z očí nejen apoštolům, ale na dlouhou dobu v podstatě všem lidem.

Aby lidské vědomí bylo schopno si tyto skutečnosti uvědomit, obsáhnout je, a aby lidé mohli o vlastní vůli začít Kristovu sílu hledat a využívat, musela nastat ještě další událost. To, že tato událost nastane, Kristus sděloval s předstihem:

Já pak požádám Otce a on vám dá jiného Utěšitele , aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás… Utěšitel, ten Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl. (Jan 14, 16-26)

Došlo k tomu deset dnů poté, co Kristus zmizel z vnímání apoštolů. Nastala další událost, kdy – jak píše Bible – „sestoupily ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z apoštolů“. V apoštolech začala individuálně působit třetí síla Boží Trojjedinosti, kterou v křesťanské tradici nazýváme Duch svatý. Tato událost je proto známa pod názvem sestoupení Ducha svatého.

Síla Krista je nejvyšší tvůrčí silou kosmu – silou bezpodmínečné lásky, která vytváří nové a uvádí do pohybu vývoj, a je tím pádem zdrojem života. Na rozdíl od toho síla Ducha svatého je nejvyšší silou moudrosti, z ní plynoucí harmonie – ta dává schopnost všeobjímající sounáležitosti, jež je protikladem do sebe uzavírajícího působení našeho ega.

Kdyby na nás lidi přímo působila síla Krista, nemohli bychom jinak, než konat v souladu s ní – to by nás připravilo o svobodnou vůli. Tím, že Kristus zmizel čtyřicátý den po dialogu s Máří Magdalénou z vnímání apoštolů (a tedy i ostatních lidí), zůstala Kristova síla v zárodečné podobě skryta, připravená k dispozici těm, kdo ji z vlastního uvědomění a z vlastního svobodného rozhodnutí v sobě najdou. Zůstává tak zachována svoboda a svobodná vůle člověka. Zdrženlivá, avšak moudrá, síla Ducha svatého, nám dává šanci si tyto souvislosti uvědomit a na základě toho konat ve smyslu dalšího pozitivního vývoje jak z pohledu našeho okolí, tak v širším kontextu existence. To konkrétně znamená konat vůči sobě i vůči okolí způsobem, který probouzí k činnosti Kristovu sílu, skrytou uvnitř v nás. K tomuto nám otevírá moudrá harmonizující síla Ducha svatého možnost tím, že probouzí naše vnitřní uvědomění, ale k ničemu nás nenutí. Respektuje lidské JÁ a naše individuální vědomí, tedy naši svobodnou vůli.

Sestoupení Ducha svatého, ke kterému došlo padesátý den po mimosmyslovém dialogu Marie Magdalény s Kristem, a kterému 10 dnů předtím předcházelo zmizení Krista z vnímání apoštolů, je třetím hlavním dějstvím příchodu Krista na Zemi. Tuto událost Bible nazývá „pokřtění Duchem svatým“ resp. popisuje slovy „vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým“.

Sestoupení Ducha svatého nazýváme též událost Letnic. V křesťanské tradici nám tuto událost připomínají Svatodušní svátky neboli Letnice.

Od Velikonoc po „Nanebevstoupení“

Video a zvuk

Od Velikonoc po „Nanebevstoupení“ - stáhnout mp3

V předchozí části jsme došli k poznání, že po mimosmyslovém rozhovoru Krista s Marií Magdalénou, který se udál u prázdného hrobu o Velikonoční neděli ráno, mohli Krista obdobným způsobem ještě 40 dnů vnímat jeho apoštolové. Připomeňme si to ještě jednou – Bible o tom píše toto:

… svým vyvoleným apoštolům … po svém umučení mnoha jistými důkazy prokázal, že je živý, když se jim po čtyřicet dní ukazoval a mluvil o Božím království. (Skutky 1, 2-3)

Jak si tato sdělení přiblížit? Představme si, co se mohlo odehrávat v nitru Kristových apoštolů, kteří byli v uplynulých třech letech vystaveni působení Ježíše Krista a byli s ním v častém kontaktu. Pak nastaly velikonoční události – vyzrazení Ježíše Krista Jidášem, následné ukřižování, potom sdělení Marie Magdalény, že Kristus „vstal z mrtvých“ a že s ním „mluvila“. Předchozí vliv Ježíše Krista, prožitý šok z popravy a jistě i strach z dalších následků, a zpráva Máří Magdalény o Kristově „zmrtvýchvstání“ mohly způsobit, že se apoštolové dostali do stavu jakéhosi změněného vědomí. Tím se v nich mohly dočasně probudit síly přirozeného mimosmyslového vnímání, které byly běžné v dávno předcházejících dobách. Apoštolové proto byli po přechodnou dobu schopni, mimosmyslově vnímat zesnulého Krista podobně, jako jej o Velikonoční neděli vnímala Marie Magdaléna. A podobně jako ona byli apoštolové schopni s nehmotným Kristem i mimosmyslově komunikovat, a Kristus je touto cestou ještě mohl učit.

Postupem času ovšem mimosmyslové vnímání apoštolů sláblo, takže Krista vnímali čím dál mlhavěji. Čtyřicátý den po setkání s Máří Magdalénou došlo k události, kterou Bible popisuje následujícími slovy:

Když se s nimi sešel, přikázal jim: „Neopouštějte Jeruzalém, ale očekávejte Otcovo zaslíbení, o kterém jste mě slyšeli mluvit. Jan křtil vodou, ale vy budete brzy pokřtěni Duchem svatým. Ti, kdo s ním byli, se ho zeptali: „Pane, obnovíš už teď království Izraele?“ Odpověděl jim: „Není vaše věc znát časy a doby, které si Otec ponechal ve své pravomoci. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a zmizel jim z očí v oblaku. (Skutky 1, 4-9)

Jinými slovy Kristus apoštolům zmizel – apoštolové jej přestali mimosmyslově vnímat…

Co se mohlo odehrávat za pomyslnými kulisami tohoto dění? Když zemře běžný člověk, v astrální sféře se postupně rozplynu nehmotné články jeho pozemské bytosti. Zůstane JÁ (při jiné příležitosti si to ještě upřesníme), které se následně propojí se sférou Ducha. Vrátíme-li se ještě zpět k velikonočním událostem a nahlédneme do Bible, dočteme se o smrti Ježíše Krista:

Jeden z vojáků mu probodl bok kopím a hned vyšla krev a voda. (Jan 19, 34)

Z velikonočního seriálu už víme, že prostřednictvím své krve, která vytekla na Zemi z vůle člověka, a následným pohřbením těla do skály, se Kristus propojil se Zemí. Přesněji řečeno Kristus se tímto okamžikem začal propojovat se Zemí. O velikonoční sobotě měl totiž zesnulý Kristus, podle sdělení Rudolfa Steinera, nejprve sestoupit do hlubších sfér Země. Ty např. o 1300 let později barvitě popsal Dante Alighieri coby „Inferno“ ve své Božské komedii. Je zřejmé, že se zde nemohl nesetkat s odpůrčími bytostmi. Odtud, jakoby z nitra Země, Kristus začal své propojení se Zemí rozpínat až do astrální sféry. Kristus začal jakoby prorůstat s nehmotnými sférami Země. Zde jej mimosmyslově vnímala nejdříve Marie Magdaléna a poté apoštolové. Tímto rozpínáním se Kristovo duchovní tělo postupně rozplývalo mimosmyslovému vnímání apoštolů, které navíc i tak sláblo. Čtyřicátý den po Kristově setkání s Máří Magdalénou jej apoštolové zcela přestali vnímat…

Běžný člověk přijde narozením z duchovních sfér na Zemi, po smrti Zemi opustí a postupně odejde zpět do duchovních sfér. Kristus při křtu Ježíše v řece Jordánu také přišel z duchovních sfér na Zemi, ale po své smrti neodešel zpět, nýbrž propojil se s nehmotnými sférami Země. Jinými slovy Druhý Logos Zdroje, Boží Syn, tím přijal Zemi za své tělo. Boží Syn tím navíc přijal i roli Boha Země – Krista.

Krev Ježíše Krista, prolitá při smrti na Golgotě, se vylila na fyzickou Zemi. Po smrti svého těla Kristus nejdříve sestoupil do hlubších sfér Země, aby se odtud, vycházejíc z fyzické sféry, jeho působení začalo rozpínat. Kristovo všezahrnující působení na celou Zemi je proto nejsilnější v éterické sféře a směrem k astrální sféře slábne.

Vrátíme-li se na chvíli zpět v čase k Poslední večeři Ježíše Krista s apoštoly, v Bibli se dočteme:

Ten, který jí se mnou chléb, pozvedl patu proti mně. (Jan 13, 18)

Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal, lámal a dal učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte; toto je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něj všichni; toto je má krev…“ (Matouš 26, 26-28)

V obou těchto citátech Kristus vztahuje plody Země, jimiž jsou chléb a víno, na sebe – naznačuje tím své blížící se spojení se Zemí, o kterém jsme právě hovořili. V případě člověka Kristus proto působí nejintenzivněji na éterické tělo. K tomu si hned můžeme položit logickou otázku: „Má-li Kristova síla být k dispozici člověku, musí být přece dostupná v lidském JÁ – jak se to stane, když teď říkáme, že působí nejintenzivněji na éterické tělo?“ K odpovědi se propracujeme na konci tohoto dílu…

Událost, kdy čtyřicátý den po Kristově setkání s Máří Magdalénou jej apoštolové zcela přestali vnímat, si v křesťanské tradici připomínáme svátkem Nanebevstoupení Krista. Do Janova evangelia jsme nahlíželi před chvílí, Markovo a Lukášovo evangelium hovoří o této události takto:

Když k nim Pán Ježíš domluvil, byl vzat vzhůru do nebe a posadil se po Boží pravici. (Marek 16, 19)

Zvedl ruce, aby jim požehnal, a zatímco jim žehnal, začal se jim vzdalovat, jak byl unášen vzhůru do nebe. (Lukáš 24, 50-51)

Svátek Nanebevstoupení Krista připadá na 40. den po Velikonoční neděli, počítáno podle dřívější hebrejské tradice zahrnovat do výpočtu i den, kdy nastala daná událost. Tento svátek proto připadá vždy na čtvrtek a podle termínu Velikonoc nastává typicky v květnu, výjimečně i koncem dubna nebo až začátkem června. Za číslem 40 se navíc skrývá hlubší význam. Je to totiž 4 x 10 a desítka označuje dokonalé završení určitého vývojového cíle: Nula je počátek, jednička je naplnění – tento vývojový vzestup bývá označován i metaforou „Z vejce se vyklubala jednička“. Viděno z tohoto úhlu pohledu čtyřicítka naznačuje, že Kristus během této doby zušlechtil na nejvyšší míru všechny čtyři nehmotné články bytosti Ježíše Krista – tedy JÁ (tj. Kristus sám sebe), astrální tělo, éterické tělo a nehmotné fyzické tělo.

Kristus se spojil se Zemí a následně doslova zmizel z očí nejen apoštolům, ale na dlouhou dobu v podstatě všem lidem. Muselo se to stát, neboť jak víme, Božím záměrem je vývoj člověka jako bytosti, která má svobodnou vůli a dokáže ji uvědoměle využívat. Propojení Krista se Zemí a jeho pomyslné zmizení naplnilo první část tohoto Božího záměru tím, že vytvořilo prostor pro naši svobodu a svobodnou vůli rozhodnout se, jak s těmito skutečnostmi uvnitř sebe naložit. To ale zatím nestačilo k naplnění druhé části Božího záměru – uvědomění. Aby lidské vědomí bylo schopno si tyto skutečnosti uvědomit, obsáhnout je, a aby lidé mohli o vlastní svobodné vůli začít Kristovu sílu hledat a uvědoměle využívat, musela nastat ještě další událost…

Ale abychom nepředbíhali v čase, vraťme se nejdříve ke Kristovým apoštolům. Co se asi odehrávalo v jejich nitru teď, když Kristus zmizel? Nejdříve prožili trauma z popravy Ježíše Krista, pak překvapení z toho, že se jim znovu objevil, v následujících 40 dnech postupné rozplývání jeho vnímání, a nakonec zmizení Krista “v oblaku v nebi“. Lze předpokládat, že propadli žalu a bolesti. Ten, kdo jim po dobu 40 dnů po prožité hrůze z popravy dodával sílu a posiloval jejich naději, zmizel. Zůstali sami – v nepřátelsky naladěném prostředí, bez možnosti mít se o koho opřít.

Jenže: Mnozí z nás si už na sobě vyzkoušeli, že nejúčinnějšími vývojovými impulsy v lidském životě jsou bolest a utrpení. Opravdová hluboká životní zkušenost, moudrost a tolerance vyvěrají z prožitků, které byly typicky spojeny s žalem, bolestí a utrpením. Z příjemných a veselých zážitků se toho mnoho nenaučíme a žádnou hlubokou moudrost jimi nezískáme (což ale neznamená, že bychom se jim měli vyhýbat, jen ony nejsou všechno).

Z žalu a bolesti, které apoštolové prožívali, začalo v jejich nitru klíčit něco nového, dosud nepoznaného. V duši apoštolů začala klíčit nová síla. Oč se jednalo? Příchod této síly naznačoval před svým zmizením Kristus slovy, která najdeme v Janově evangeliu:

Já pak požádám Otce a on vám dá jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navěky, totiž Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout, neboť ho nevidí a nezná. Vy ho však znáte, neboť žije u vás a bude ve vás. Nenechám vás jako sirotky, přijdu k vám. Ještě kratičko a svět mě neuvidí, ale vy mě uvidíte. Protože já žiji, budete žít i vy. V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás. (Jan 14, 16-20, zkráceno)

Kristus tedy svým apoštolům oznamuje, že až odejde, Otec jim pošle „Ducha pravdy“, který při nich bude stát. Tímto „Duchem pravdy“ je harmonizující síla Třetího Logos Zdroje – síla Ducha svatého. Tato duchovní síla měla dát apoštolům schopnost poznat především pravdu o tom, kdo je Kristus, jaký význam mělo to, co po jeho boku prožívali v uplynulých třech letech, a jak v souladu s tímto poznáním žít jako příklad pro ostatní. To vše individuálně a takovým způsobem, který uvnitř v člověku, tedy v lidském JÁ, probouzí k činnosti Kristovu sílu čekající na svou příležitost.

Před chvíli jsme hovořili o tom, že působení Krista se odehrává především v éterické sféře, má všezahrnující charakter a působí především na éterické tělo člověka. Na rozdíl od toho síla Ducha svatého působí především v astrální sféře, tedy na astrální tělo a jeho prostřednictvím je přístupná lidskému JÁ – díky tomu je působení síly Ducha svatého individuální pro každého jednotlivce. Síla Ducha svatého je tak pomyslnou propojkou mezi silou Krista a JÁ každého člověka. Moudrá harmonizující síla Ducha svatého probouzí vnitřní uvědomění, díky kterému se můžeme rozhodnout žít a konat tak, abychom aktivovali sílu Krista ve svém JÁ – uvnitř v sobě. Musíme to udělat každý sám – síla Ducha svatého to každému člověku nabízí jako možnost, ale k ničemu nás nenutí – tím respektuje naši svobodnou vůli.

Síla Ducha svatého začala působit v nitru apoštolů 10 dnů po Kristově Nanebevstoupení. Tuto událost nazýváme Letnice – budeme o ní podrobněji hovořit v následujícím pokračování…

Událost Letnic

Video a zvuk

Událost Letnic - stáhnout mp3

V předchozím dílu jsme si vysvětlili okolnosti, jež vedly k tomu, že 40 dní po mimosmyslovém dialogu Krista s Marií Magdalénou došlo k „Nanebevstoupení Krista“ – neboli Kristus se vytratil mimosmyslovému vnímání apoštolů a zmizel “v oblaku v nebi“. Apoštolové se v důsledku toho propadli do jakéhosi beznadějného stavu hlubokého žalu a bolesti – „byl zde mezi námi a teď je pryč!“ Toto vnitřní rozpoložení vyústilo ve zprvu neurčité rozpomínání se na to, co apoštoly Kristus učil. V duši apoštolů začal jakoby klíčit zárodek moudrosti, kterou do sebe za uplynulé tři roky pobytu v blízkosti Ježíše Krista nabrali; a jakoby vnitřní potřeba propojit se s celým světem. A z této vznikající všeobjímající moudrosti se v nitru apoštolů začala rodit síla, která dala vzniknout vnitřnímu tušení, v podstatě pocitu „mohli bychom to zvládnout také“.

Předtím, než zmizel z jejich vnímání, Kristus apoštoly připravil na to, že odejde, a že jim po svém odchodu místo sebe sešle jinou sílu. Slovy Janova evangelia:

„Teď odcházím k Tomu, který mě poslal… Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel; když ale odejdu, pošlu ho k vám. Až přijde, odhalí světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud… Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy…“ (Jan 16, 5-13 zkráceno)

V předchozím dílu jsme si objasnili i to, že slibovaným Utěšitelem, tím „Duchem pravdy“ je síla Třetího Logos Zdroje – harmonizující síla Ducha svatého. Aniž by omezila jejich svobodu, měla tato duchovní síla dát apoštolům schopnost poznat především pravdu o tom, kdo je Kristus, jaký význam mělo to, co po jeho boku prožívali v uplynulých třech letech – a jak v souladu s tímto poznáním žít a konat jako příklad pro ostatní.

Hovořili jsme také o tom, že síla Ducha svatého působí především v astrální sféře, tedy na astrální tělo a jeho prostřednictvím na lidské JÁ. Díky tomu je působení síly Ducha svatého individuální pro každého člověka. To je rozdíl oproti působení Krista, které se od smrti Ježíše Krista na Golgotě odehrává především v éterické sféře, má všezahrnující charakter a působí především na éterické tělo člověka. Síla Ducha svatého je proto pomyslnou propojkou mezi silou Krista a JÁ každého člověka. Probouzí v nás vnitřní uvědomění, díky kterému se můžeme rozhodnout žít a konat tak, abychom aktivovali sílu Krista uvnitř v sobě – ve svém JÁ. Musíme to udělat každý sám – síla Ducha svatého to každému člověku nabízí jako možnost, ale k ničemu nás nenutí – tím respektuje naši svobodnou vůli.

Ke slíbenému seslání, resp. sestoupení, Ducha svatého došlo 10. den po „Nanebevstoupení Krista“, tj. 50. den po Velikonoční neděli, tedy po mimosmyslovém dialogu Marie Magdalény s Kristem u jeho otevřeného hrobu, počítáno podle dřívější hebrejské tradice zahrnovat do výpočtu i den, kdy nastala daná událost. A jakým způsobem proběhlo ono slíbené seslání, resp. sestoupení, Ducha svatého? Bible o tom informuje následovně:

Když přišel den Letnic, byli všichni spolu. Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě tehdy pobývali zbožní Židé z každého národa na světě. Když se ozval ten hukot, sešla se spousta lidí a byli ohromeni, protože je každý slyšel mluvit svou vlastní řečí. Úžasem bez sebe říkali: „Hleďte, copak ti všichni, kdo tu mluví, nejsou Galilejci? Jak to, že tedy každý slyšíme svou rodnou řeč? Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judeje i Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, jak Židé, tak Proselyté, Kréťané i Arabové – slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech!“ Všichni žasli a nevěděli, co si o tom myslet. „Co má tohle znamenat?“ ptali se jeden druhého. (Skutky 2, 1-12)

Krátce řečeno „na apoštolech spočinul Duch svatý ve formě ‚ohnivých jazyků‘ a v důsledku toho začali apoštolové mluvit různými jazyky o ‚Božích věcech‘“.

Tento úryvek z Bible se ale zdá být v rozporu se sdělením o dříve proběhlém křtu Ježíše v řece Jordánu, kdy se o Duchu svatém hovoří jako o holubici:

Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody a hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Božího Ducha, jak sestupuje z nebe jako holubice a přichází na něj. (Matouš 3, 16)

To vyvolává otázky: Proč je Duch svatý znázorňován jednou jako holubice a jednou jako ohnivé jazyky? Jak si vysvětlit, že apoštolové začali mluvit o „Božích věcech“? Jak to, že mluvili různými jazyky, takže jim rozuměli lidé ze všech možných koutů? … Pokusíme se do toho vnést trochu světla. Začneme od holubice a vrátíme se do doby předtím, než se narodil Ježíš. Z předchozích seriálů víme, že v dřívějších dobách lidé odvozovali mnohem více než dnes svou identitu od společenství, ve kterém žili (rodinný klan, kmen, národ). Velmi výrazné to bylo právě v hebrejském národě. Zhruba řečeno, Hebrejci vnímali svou krev, zděděnou po předcích počínaje Abrahámem, jako místo, kde sídlí Bůh. To se projevovalo i velice přísnými náboženskými pravidly, která mj. vyžadovala nemísit hebrejskou krev s příslušníky jiných národů. Za nositelku „ducha národa“ byla pokládána matka, neboť její krev přechází do dítěte. Pro muže bylo povinností a ctí, zplodit potomky, kteří zprostředkovaně přes jeho ženu dále nesou tohoto „ducha národa“. A naopak by bylo pro muže ostudou a potupou, kdyby žena porodila muži dítě, jež není prostoupeno duchem hebrejského národa. Co se dělo poté, když Ježíšova matka Marie otěhotněla, popisuje Bible takto:

Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý, a protože ji nechtěl veřejně zostudit, rozhodl se, že se s ní rozejde v tichosti. Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Josefe, synu Davida, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš …“ (Matouš 1, 18-21)

Dítě, které měla Marie porodit, mělo být prostoupeno Duchem svatým. O Duchu svatém bylo už tehdy v nauce hebrejského náboženství známo, že to je síla, která jakoby obepíná celé lidstvo. Dává člověku pocit sounáležitosti se všemi lidmi, nejen s příslušníky vlastního národa. Pro Josefa bylo podstatné, že Duch svatý, jímž mělo být prostoupeno počaté dítě jeho ženy Marie, tedy nebyl duch hebrejského národa, jak vyžadoval náboženský zákon a tradice. Veřejnou ostudu, která hrozila jemu i Marii, chtěl Josef odvrátit tím, že od Marie odejde. „Hospodinův anděl“ mu to rozmluvil…

Duch svatý byl tedy tehdy stejně jako dnes silou mnohem vyšší a současně jemnější než „duch národa“ v tom smyslu, že překonává národ a národní omezení. Tím, že obepíná celé lidstvo. Jeho symbolem je proto od pradávna holubice, vznášející se ve výšce. Ježíš, poté co se narodil, byl tedy skrze svou matku Marii nositelem všeobjímající síly Ducha svatého. Tato síla se v něm naplno projevila od okamžiku jeho křtu v řece Jordánu, když „… spatřil Božího Ducha, jak sestupuje z nebe jako holubice a přichází na něj …“.

Jak a proč se ale z Ducha svatého coby holubice staly ohnivé jazyky? Pokusme se prozkoumat jednu z příčin – a to tu, která souvisí s lidským myšlením… V době, kdy žil Ježiš Kristus, se totiž blížil vrcholu vývoj racionálního myšlení. To mělo právě v hebrejském národě významnou tradici už od doby Abraháma. Projevovalo se to například striktním výkladem a dodržováním Písma, přirozeným sklonem až k určité vychytralosti a s ní spojené zdatnosti v obchodování apod. Logické racionální myšlení se pak ještě dále vyvinulo ve starém Římě, kde bylo základem promyšleného uspořádání obrovské Římské říše, a umožnilo například i vznik římského práva, na němž staví i současné právní systémy. Území, kde žil Ježíš Kristus, bylo tehdy pod vládou Římské říše – hebrejská tradice zde proto byla umocněna římským způsobem myšlení. V důsledku toho zde bylo myšlení většiny populace sice přísně strukturované a logické, ale na druhou stranu až „suché“. Například se výrazně soustředilo na daná pravidla a jako by přestávalo vnímat člověka. Z myšlení se tak stával pomyslný „dravec“. Symbol holubice, který se začíná vyskytovat v souvislosti s příchodem Krista na Zemi, je protikladem tohoto „dravce“. Připomíná mj. dodnes to, že naše strukturované logické myšlení bychom my lidé měli něčím oživit, že bychom do něj měli vnést ještě něco navíc – srdce. Úkol rozvíjet strukturované logické myšlení, avšak oživovat a zjemňovat jej srdcem, jinými slovy vnímat širší souvislosti a především „vidět člověka“, přetrval i do dnešní doby. Holubice je zde symbolem myšlení a konání zjemněného srdcem a zohledňujícího širší souvislosti v mnoha oblastech života. Jedním z poslání síly Ducha svatého je nám pomoci si to uvědomit.

Ale – má-li se něco změnit, nestačí si to jen uvědomit – v souladu s uvědoměním musíme také konat. Abychom mohli začít konat, musíme v sobě nalézt vůli. A co je to vůle? Vůli můžeme vnímat jako pomyslný vnitřní oheň, který nás vyburcuje k činu. Jinými slovy holubice sama o sobě nestačí, musí zde být i oheň vůle. Tím se dostáváme k ohnivým jazykům, o kterých píše předchozí úryvek z Bible, když říká „Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich…“.

Víme, že Duch svatý působí především v astrální sféře, tedy na astrální tělo, a jeho prostřednictvím na lidské JÁ. A že díky tomu je působení síly Ducha svatého individuální pro každého člověka. „Nanebevstoupení“, tj. zmizení Krista vytvořilo jakoby prázdný prostor. Síla Ducha svatého, pomyslné holubice, kterou v sobě předtím nesl Ježíš Kristus, přirozeně hledala nové působiště a nalezla jej 10 dnů poté. Už když se Kristus vytratil mimosmyslovému vnímání apoštolů, začal v jejich nitru postupně klíčit jakoby zárodek moudrosti, kterou do sebe za uplynulé tři roky pobytu v blízkosti Ježíše Krista nabrali; a jakoby vnitřní potřeba propojit se s celým světem. A z této vznikající všeobjímající moudrosti se v nitru apoštolů začala rodit síla, která dala vzniknout vnitřnímu tušení, v podstatě pocitu „mohli bychom to zvládnout také“. Víme i to, že abychom mohli přejít od uvědomění k činu, musíme v sobě nalézt pomyslný vnitřní oheň vůle. Pocit „mohli bychom to zvládnout také“ se v nitru každého z apoštolů proměnil ve vůli předávat dál to, co Kristus přinesl na Zemi. 10 dní poté, co Kristus zmizel “v oblaku v nebi“, se v nitru každého z apoštolů jako ohnivý jazyk rozhořel plamen vůle nést a předávat dál to, co do nich svým působením Kristus vložil! Apoštolové tím v sobě, ve svém JÁ, probudili Kristovu sílu, a začali v souladu s ní konat a žít a učit zájemce ve svém okolí. A lhostejno, odkud daný člověk byl a jakou řečí mluvil, rozuměl sdělení apoštolů, neboť to šlo od srdce k srdci. Své poselství apoštolové vyzařovali svým cítěním, myšlením a konáním, jež byly prostoupeny silou Krista. Vyzařovali je celým svým bytím…

Okamžik, kdy v nitru apoštolů vzplálo odhodlání žít a předávat dál Kristovo poselství, si v křesťanské tradici připomínáme jako sestoupení Ducha svatého neboli Svatodušní svátek neboli Letnice. Zopakujme si, že Letnice slavíme 10. den po „Nanebevstoupení Krista“, tj. 50. den po Velikonoční neděli, tedy po mimosmyslovém dialogu Marie Magdalény s Kristem u jeho otevřeného hrobu, počítáno podle dřívější hebrejské tradice zahrnovat do výpočtu i den, kdy nastala daná událost. Svatodušní svátek, Letnice, proto připadá vždy na neděli – typicky v květnu nebo i začátkem června, podle termínu Velikonoc. To, že si Letnice připomínáme právě 10 dnů po „Nanebevstoupení Krista“, není náhodné. Víme totiž, že číslo 10 má hlubší význam a označuje dokonalé završení určitého vývojového cíle: Nula je počátek, jednička je naplnění – tento vývojový vzestup bývá označován i metaforou „Z vejce se vyklubala jednička“.

Letnice jsou třetím hlavním dějstvím příchodu Krista na Zemi. První hlavní dějství – narození Ježíše z Nazaretu, si připomínáme Vánocemi. Na Vánoce navazuje křest Ježíše v řece Jordánu, který si připomínáme svátkem Epifanie. Druhé hlavní dějství – smrt Ježíše Krista a Kristovo Zmrtvýchvstání, si připomínáme Velikonocemi.

Třetí hlavní dějství – sestoupení Ducha svatého neboli Letnice je pro nás výzvou, pomyslně v tomto ohledu následovat Kristovy apoštoly. Přitom jsou dnes stejně jako tehdy aktuální symboly holubice a ohnivých jazyků. Připomínají nám totiž, že příchod Krista na Zemi byl událostí takového dosahu, že jej nelze pochopit pouhým strukturovaně logickým myšlením. Abychom dokázali pochopit hloubku a šíři Kristova impulsu pro každého z nás, pro vývoj lidstva i pro vývoj v širokém kosmickém kontextu, potřebujeme své myšlení oživit. Oživit tím, že do něj kromě hlavy zapojíme také srdce, které nám umožní, vidět celek a současně vnímat jeho vnitřní souvislosti. A potřebujeme v sobě zažehnout plamen vůle, konat v souladu s tímto hlubokým poznáním. Probudit tím v sobě, ve svém JÁ, Kristovu sílu, a v souladu s ní konat a žít, a vyzařovat tuto svou zkušenost od srdce k srdci svým cítěním, myšlením a konáním, prostoupenými silou Krista, celým svým bytím…

Pokud se k tomu rozhodneme, je nám k tomu k dispozici účinná podpora ve formě Kristovy síly, která čeká v pozadí na příležitost se v nás projevit. Aby mohla, musíme pochopit tyto souvislosti, rozhodnout se a začít konat – k tomu máme sílu Ducha svatého, pomyslnou holubici, která se v nás proměňuje v plamen. Jinými slovy když „dodáme“ uvědomění, rozhodnutí a vůli k činu, Kristus „dodá“ sílu k jeho uskutečnění. A Kristova síla, takto zprostředkovaná silou Ducha svatého, se projeví uvnitř našeho JÁ. Promění je v JÁ JSEM tím, že v něm pomyslně rozdmýchá Boží jiskru. O té víme, že v našem JÁ doutná od okamžiku v dávné minulosti, kdy bylo naše JÁ vytvořeno úsilím sedmi Elohim, skrze které navíc působil Kristu Mimochodem – ani na to se rozhodnout a najít v sobě vůli k činu nejsme úplně sami … pomyslně po boku nám při tom stojí Archanděl Michael.

O síle Ducha svatého víme, že působí především na astrální tělo a jeho prostřednictvím na naše JÁ a je proto individuální pro každého člověka. Má ale tu paradoxní vlastnost, že její působení není egoistické, přestože je individuální. Naopak, moudrá harmonizující síla Ducha svatého vede nás lidi k tomu, abychom pomyslně rozšiřovali záběr svého ega. Abychom stále více propojovali své zájmy se zájmy ostatních lidí v širším a širším okolí, a stávali se jakýmsi zprostředkujícím článkem. Abychom byli tolerantnějšími vůči svému okolí, vůči tomu, že ostatní nejsou takoví, jaké bychom je chtěli mít. Abychom dokázali nadhlížet nad to, co nás rozděluje, a vyhledávat to, co máme společné. Abychom nakročili k rozumně vyváženému společenství svobodných lidí, žijících na této Zemi. Že k tomu vede ještě dlouhá cesta, o tom není pochyb…

Další pohledy na Kristův impuls

Video a zvuk

Další pohledy na Kristův impuls - stáhnout mp3

Ve vánočním, velikonočním a v tomto seriálu jsme zmapovali okolnosti zlomové události ve vývoji člověka a našeho kosmického systému – příchodu Krista na Zemi. Ten se odehrál ve třech hlavních dějstvích:

První hlavní dějství – narození Ježíše z Nazaretu, si připomínáme Vánocemi; na Vánoce navazuje křest Ježíše v řece Jordánu, který si připomínáme svátkem Epifanie.
Druhé hlavní dějství – smrt Ježíše Krista a Kristovo Zmrtvýchvstání, si připomínáme Velikonocemi.
Třetí hlavní dějství – sestoupení Ducha svatého, nám připomínají Svatodušní svátky neboli Letnice, kterým předcházelo Nanebevstoupení.

Připomeňme si, že Kristus, Syn Boží neboli 2. Logos Zdroje je nejvyšší tvůrčí silou kosmu – silou bezpodmínečné lásky, která vytváří nové a uvádí do pohybu vývoj, a je tím pádem zdrojem života. Je kosmickým JÁ – tedy JÁ JSEM.

Kristus se přibližoval k Zemi poznenáhlu. Od doby, kdy Elohim vytvářeli Sluneční soustavu a v ní Zemi a člověka, byl Kristus spojen se Sluncem – v dávných dobách proto lidé vnímali Krista jako boha, který přichází ze Slunce. Díky tomuto dávnému spojení a působení Krista skrze Elohim neseme od té doby ve svém JÁ něco výjimečného – totiž zárodek Kristovy síly – Boží jiskru.

O mnoho a mnoho let později promlouval k Mojžíšovi z hořícího keře Boží hlas:

Tehdy Bůh Mojžíšovi řekl: „Jsem, KTERÝ JSEM.“ (Exodus3 1, 14)

Podle sdělení Rudolfa Steinera to byl Kristus, jemuž patřila tato slova. Zajímavostí je, že zatímco český překlad Bible zde zní „Jsem, KTERÝ JSEM“, některé německé překlady Bible zde říkají „Ich bin der ICH BIN“ neboli „Já jsem JÁ JSEM“. Příchod Krista na Zemi byl dlouho připravován (to je samostatné obsáhlé téma – vrátíme se k němu při jiné příležitosti) a tyto přípravy vyvrcholily narozením Ježíše z Nazaretu.

Událost příchodu Krista na Zemi jsme zatím pozorovali jakoby z vnějšího pohledu. Pokusme se teď o dva další pohledy na totéž, avšak z jiných úhlů. Jako první si položme otázku, jak se tyto události mohly jevit z perspektivy učedníků a apoštolů:

Ježíš z Nazaretu přichází coby hmotný fyzický člověk
Při křtu Ježíše v řece Jordánu „přichází“ Kristus coby duchovní bytost
Smrtí na Golgotě odchází Ježíš Kristus coby hmotný fyzický člověk
Při mimosmyslovém dialogu s Máří Magdalénou Kristus „přichází“ coby bytost v éterické a v astrální sféře Země
Při Nanebevstoupení Kristus „odchází definitivně“

Z pohledu apoštolů tedy Kristus vlastně třikrát „přišel“ a dvakrát „odešel“. Výraz „odchází definitivně“ je přitom uveden v uvozovkách. To proto, že v průběhu první poloviny 20. století začal být Kristus opět mimosmyslově vnímatelný v éterické sféře Země – k tomuto tématu se vrátíme při jiné příležitosti.

Teď se zamysleme nad tím, jak se události příchodu na Zemi mohly jevit z perspektivy bytosti Krista samotného. Jako pomůcku použijeme paralelu s tím, co se typicky odehrává, když se na Zemi, do našeho hmotného světa, narodí běžný člověk:

Člověk (lidské JÁ)	Kristus (kosmické JÁ JSEM)	Komentář
Po předchozí smrti a po následné očistě v astrální sféře prodlévá lidská bytost, JÁ, určitou dobu ve světě Ducha.	Boží Syn, 2. Logos Zdroje, začíná působit skrze Elohim, když zazní jeho Slovo „Ať je světlo!“ – tím se spojuje se Sluncem; o mnoho později promlouvá skrze hořící keř k Mojžíšovi; na svět přichází Ježíš z Nazaretu. Na počátku Bůh* stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo… (Genesis 1, 1-3)	Na svět přichází Ježíš z Nazaretu. _{*) V originálním hebrejském textu „Elohim“ neboli „ti, kdo nás stvořili“.}
Když nastane čas a podmínky pro další inkarnaci, dojde k početí; lidská bytost, JÁ, se nedlouho poté spojí s embryem.	Při křtu v řece Jordánu vstupuje Kristus do těla Ježíše z Nazaretu. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody a hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Božího Ducha, jak sestupuje z nebe jako holubice a přichází na něj. (Matouš 3, 16)	Vstup Krista do těla Ježíše je jeho početím jako budoucího Boha Země.
Během těhotenství se z embrya vyvine dítě a typicky 40 týdnů od početí se narodí.	V těle Ježíše z Nazaretu je Kristus inkarnován jako Ježíš Kristus po dobu 40 měsíců** – mj. učil lidi dosud neslýchaným věcem. Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Matouš 5, 43-44)	Pozemský pobyt Krista v těle Ježíše je jeho těhotenstvím jako budoucího Boha Země. _{**) Jedná se o tzv. synodické měsíce, jež jsou dány dobou oběhu Měsíce kolem Země, která činí v průměru 29,53 dne.}
Nastává narození dítěte do života v hmotném světě.	Smrtí Ježíše Krista na kříži na Golgotě se Kristus prostřednictvím své prolité krve začne spojovat se Zemí. Jeden z vojáků mu probodl bok kopím a hned vyšla krev a voda. (Jan 19, 34)	Smrt Ježíše Krista je narozením Krista coby Boha Země.
Tento člověk prožije svůj pozemský život, který trvá desítky let a nevyhnutelně směřuje ke smrti hmotného fyzického těla.	Čtyřicet dnů po „zmrtvýchvstání“ zůstává Kristus „viditelný“ mimosmyslovému vnímání apoštolů. Svým vyvoleným apoštolům … po svém umučení mnoha jistými důkazy prokázal, že je živý, když se jim po čtyřicet dní ukazoval a mluvil o Božím království. (Skutky 1, 2-3)	Kristus je v kontaktu s apoštoly podobně, jako člověk žije v kontaktu s hmotným světem.
Nastane smrt jako ukončení existence v hmotném světě.	Nanebevstoupení – Kristus se vytrácí mimosmyslovému vnímání apoštolů a mizí “v oblaku v nebi“. Přijmete ale moc Ducha svatého přicházejícího na vás a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, v Samaří a až na konec světa.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a zmizel jim z očí v oblaku. (Skutky 1, 8-9)	Nanebevstoupení Krista vnímají apoštolové jako jeho definitivní „smrt“, on je však na cestě stát se Bohem Země.
Po smrti se lidská bytost, JÁ, nějakou dobu (desítky i stovky let) očišťuje v astrální sféře a tím se připravuje na přechod do duchovního světa.	Dalších deset dnů se završuje hluboké propojení Krista se Zemí a na apoštoly pomalu začíná působit Duch svatý. Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy…“ (Jan 16, 13)	Zesnulý člověk se astrální očistou připravuje na přechod do sfér Ducha, Kristus završuje své spojení se sférou Země.
Lidská bytost, JÁ, přechází do duchovního světa, kde bude prodlévat, dokud nenastane čas a podmínky pro další inkarnaci…	Letnice – v nitru každého z apoštolů se rozhořela vůle nést a předávat dál to, co do nich svým působením vložil Kristus, který je nyní mimo dosah apoštolů, zcela propojený se sférou Země. Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. Všichni byli naplněni Duchem svatým… (Skutky 2, 2-4)	Zatímco člověk odchází do duchovního světa, Kristus „odešel“ do sféry Země – stal se Bohem Země.

O tom, do jaké míry se propojení Krista se sférou Země projevilo na působení Krista v rámci Boží Trojjedinosti coby Božího Syna, můžeme jen spekulovat. Důležité však je si uvědomit:

Bůh je Duch… (Jan 4, 24)

Kristus, Boží Syn, je z tohoto pohledu jedna ze tří nejvyšších nám známých duchovních bytostí. Pro duchovní bytosti, ve sféře Ducha, platí zcela jiné zákonitosti než pro nás, kteří žijeme ve hmotné sféře. Duchovní bytosti například nejsou vázány prostorem, mohou však soustředit působení svých sil do různých míst námi vnímaného prostoru – jakoby do pomyslných ohnisek. Například jeden Anděl může působit na různých místech Země, často na těch, která mají co do činění s vodou. Můžeme si odvodit, že Boží Syn, Kristus, zřejmě může působit na různých místech … kosmu!

Z pohledu vývoje člověka je podstatný efekt Kristova příchodu na Zemi a jeho propojení se sférami Země – to vše završeno sesláním Ducha svatého neboli událostí Letnic. Zopakujme si, že tento Kristův impuls je ukončením první fáze našeho vývoje. Ta byla sestupem nás lidí do hmotné existence s cílem získat racionální myšlení, schopnost sebeuvědomění a základ pro svobodu tím, že jsme se odpojili od duchovní hierarchie. A Kristův impuls je současně pomyslný startovní výstřel do naší druhé fáze vývoje.

Cílem takto započaté druhé fáze vývoje člověka je zapojit a využít dosud získané vědomí a racionální myšlení a na jejich základě vyvinout schopnost využívat svou svobodnou vůli uvědoměle a zodpovědně. To znamená nikoliv pouze k uspokojení vlastních potřeb, ale především ve smyslu dalšího pozitivního vývoje – počínaje nejbližším okolím a konče vývojem v širokých kosmických souvislostech. To vše s cílem, podílet se na počátku budoucího nového vývojového cyklu, po skončení 7. Velké Manvantary tedy Vulkánu, na vytvoření nového kosmu.

Vysoké duchovní bytosti vůle, tj. Trůnové, nastartovali vývoj Starého Saturnu. Naším úkolem bude, podílet se na položení základů nového kosmu jinak – coby svobodné tvůrčí bytosti. Zatímco Trůnové konali coby součást duchovní hierarchie, která vykonává přicházející impulsy, na nás bude, stát se jakoby „svobodnými spolupracovníky tvůrčích sil Zdroje“. To je obrovská zodpovědnost, která nám lidem je svěřena. Předpokladem pro to, abychom jí dorostli, je pochopit a zvnitřnit si význam Kristova impulsu…

Člověk – svobodná tvůrčí bytost

Video a zvuk

Člověk – svobodná tvůrčí bytost - stáhnout mp3

V předchozích seriálech i v předchozích dílech tohoto seriálu jsme si připomněli mohutnou dimenzi Kristova impulsu, završeného událostí Letnic. Připomněli jsme si také, že výchozí tvůrčí ideou člověka je vyvinout se v bytost, která myslí, a dokáže si proto uvědomit, kdo je a proč tu je; v bytost, která soucítí, a je proto schopná pojmout zájmy a potřeby své i svých bližních; a v bytost, která má svobodnou vůli, a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat – krátce řečeno ve svobodnou, uvědoměle konající bytost. Událost Letnic, sestoupení Ducha svatého, naplnila poslední předpoklad pro to, abychom tento Boží záměr, konkrétně jeho druhou část, mohli začít naplňovat.

Připomněli jsme si i to, že cílem tohoto Božího záměru je, abychom po skončení současného vývojového cyklu (začal 1. Velkou Manvantarou tj. Starým Saturnem, a má skončit 7. Velkou Manvantarou tj. Vulkánem) dokázali jako svobodné tvůrčí bytosti položit základ nového a kvalitativně odlišného vývojového cyklu. Zatímco vysoké duchovní bytosti vůle, Trůnové, vytvořili základ Starého Saturnu jako nesvobodné součásti duchovní hierarchie, máme my lidé být na počátku budoucího nového vývojového cyklu jakýmisi „svobodnými spolupracovníky sil Zdroje“. To je obrovská zodpovědnost, kterou neseme. Kromě všeho, co už bylo řečeno, potřebujeme pro tuto svou budoucí roli zvládnout ještě něco velmi podstatného – a to tvořit v rámci sfér existence. Neboli samostatně tvořit v astrální sféře, v éterické sféře a v nehmotné fyzické sféře.

Abychom si to přiblížili, doplňme si a připomeňme: Základní schopností JÁ – říkáme též skutečného JÁ – je síla neustále obnovovat sama sebe tím, že JÁ se ve skutečnosti neustále rozpouští v „nic“ a současně se z tohoto „ničeho“ neustále znovu a znovu vytváří. To platí jak o JÁ člověka, tak o JÁ ostatních duchovní bytostí. Naše lidské JÁ je nadto výjimečné minimálně ve dvou ohledech:

Od dávné doby, kdy nám naše JÁ předali Elohim za současného působení Božího Syna, v sobě naše JÁ nese Boží jiskru – zárodek, resp. potenciál, svobodné síly tvořit z ničeho a rozpouštět v nic více, než jen sebe sama
Od události Letnic máme navíc k dispozici sílu Ducha svatého a jejím prostřednictvím možnost, aby se Boží jiskra v našem JÁ mohla spojit se silou Krista – hovořili jsme o tom v předchozím dílu. Díky tomu má naše JÁ možnost nejen obnovovat z ničeho sebe sama, ale nadto i tvořit z ničeho v astrální sféře, v éterické sféře a v nehmotné fyzické sféře! A má i možnost opačnou – rozpouštět v nic nejen sebe sama, ale nadto rozpouštět v nic i v astrální sféře, v éterické sféře a v nehmotné fyzické sféře sféře … pokud se k tomu rozhodneme.

Ale možnost ještě neznamená schopnost – potřebujeme se tomu naučit. Abychom si ujasnili, jak se naučit tvořit z ničeho a rozpouštět v nic, je třeba udělat krátkou odbočku do dávné minulosti, když se od sebe oddělily Země a Měsíc, tehdy ještě nehmotné…

Vznikající člověk Adam se tehdy rozdělil na dvě bytosti s odlišným pohlavím – vznikli Adam a Eva. Díky zhuštění původně tepelného fyzického těla na velice řídké hmotné fyzické tělo se Adam a Eva pomyslně posunuli níže v rámci sfér existence. Přitom narazili na úrovni nižší astrální sféry na luciferské bytosti. Ty se dostaly do prostoru Země v době, kdy se Země oddělovala od Slunce. Luciferské bytosti prostoupily astrální tělo Adama a Evy a zaměřily jejich astrální tělo jako by dovnitř do sebe – smrštily je a vymezily je vůči okolí. Položily tak základ pro lidské ego a pro možnost vlastního poznání a rozhodování se nezávisle na duchovní hierarchii – tedy pro možnost svobody … a učinily tím vznikajícího člověka vnímavějším k působení dalších odpůrčích bytostí, tedy ahrimanských a asurských. Síly luciferských bytostí, podpořené puzením ega, jež tedy rovněž vzniklo jejich přičiněním, také smrštily a tím do určité míry zdeformovaly původní astrální obraz Adama Kadmona a tím i nehmotné fyzické tělo vznikajícího člověka. Následkem toho se dosavadní velice řídké plynné hmotné fyzické tělo začalo smršťovat a s přispěním ahrimanských bytostí zhušťovat – postupně do hustšího plynného a kapalného (resp. rosolovitého) skupenství, a nakonec až do pevného skupenství. Člověk tak pomyslně sestupoval z původně vnějšího okruhu vznikající Země, až nakonec dosáhl hustoty tuhnoucí Země a tím pomyslně „dopadl“ na její povrch. Neboli obrazně – Adam a Eva byli „vyhnáni“ z Ráje – člověk začal sestupovat do hmoty, začali jsme se propojovat s hmotným prostředím a postupně inkarnovat do hmotných fyzických těl.

Za vznik člověka coby bytosti s hmotným tělem, a za všechny z toho vyplývající přednosti oproti bytostem bez hmotného těla, jsme zaplatili vznikem ega a tím, že naše astrální tělo, éterické tělo a fyzické tělo byly (a nadále jsou) „kontaminovány“ působením odpůrčích bytostí. Získali jsme mj. určitou svobodu v rozhodování, ale díky tomu jsme začali chybovat a začali si vytvářet karmu. A důsledkem karmy je další „kontaminace“ především astrálního těla. A to – kromě dalších skutečností – významně brání našemu vývoji. Abychom se mohli dále vyvíjet, potřebujeme zbavit především své astrální tělo, a následně i éterické tělo a nehmotné fyzické tělo, této „kontaminace“. Jak to udělat?

Pokud se pro to rozhodneme, máme přece díky síle Ducha svatého a s přispěním síly Krista v našem JÁ možnost, rozpouštět v astrální sféře, v éterické sféře a v nehmotné fyzické sféře v nic, a stejně tak v astrální sféře, v éterické sféře a v nehmotné fyzické sféře z ničeho tvořit. Jinými slovy máme možnost (a až na výjimky zatím jen mizivou nevědomou schopnost), postupně rozpouštět své kontaminované astrální tělo v nic a z ničeho postupně vytvářet nové, nekontaminované, astrální tělo. Později totéž s éterickým tělem a s nehmotným fyzickým tělem.

Tedy: Abychom se posunuli ve vývoji, potřebujeme postupně, vycházejíce ze síly svého (skutečného) JÁ, přetvořit své astrální tělo, a později své éterické tělo a nehmotné fyzické tělo tím, že je postupně rozpustíme v nic a znovu je postupně vytvoříme v nekontaminované individuální podobě. Co tím vznikne? Postupně tím vzniknou naše tři duchovní články Vyšší Já, Duchovní Já a Duch(ovní člověk):

Můžeme si samozřejmě položit otázku, proč to dělat takto komplikovaně. Nebylo by lepší, nějakým způsobem vyčistit své „kontaminované“ astrální tělo, éterické tělo a nehmotné fyzické tělo? Problém je v tom, že když se vyčistíme, tak svou „kontaminaci“ nesprovodíme ze světa – jenom ji přesuneme někam jinam. Tím si ale vytvoříme – karmu. Karmu v tom, že i s takto odloženou „kontaminací“ budeme muset tak jako tak něco udělat. Poté, co proběhl impuls Krista a my máme možnost a vyvíjíme schopnost, pak jediným správným řešením je, „kontaminaci“ článků své vlastní bytosti likvidovat. Tedy rozpouštět své astrální tělo a do budoucna i éterické tělo a nehmotné fyzické tělo v nic a vytvářet je znovu v čisté podobě jako Vyšší Já, Duchovní Já a Ducha (resp. Duchovního člověka).

Podívejme se ale konkrétněji, co to znamená, když říkáme „přetvořit své astrální, éterické a fyzické tělo ve Vyšší Já, Duchovní Já a Duchovního člověka tím, že je rozpustíme v nic a vytvoříme znovu“. Znamená to, že o své tři nižší články přijdeme na úkor nově vytvořených duchovních článků? Nikoliv. Jde totiž o to, že duchovní články mají především charakter schopností a sil, kterými si příslušný článek dokážeme sami vytvořit jako svůj individuální, když jej potřebujeme. Osvětlíme si to na příkladu astrálního těla a Vyššího Já s tím, že pro éterické tělo a pro fyzické tělo to platí obdobně:

Když se inkarnujeme na Zemi a ještě nemáme schopnost a sílu Vyššího Já vyvinuté, vytvoří pro nás astrální tělo duchovní bytosti (včetně podstatné části „kontaminace“ z našich předchozích inkarnací). Astrální tělo tak máme po dobu inkarnace v podstatě zapůjčené. Když v takovém životě na sobě vhodným způsobem pracujeme – třeba tak, že se učíme odpouštět, tak tím vyvíjíme, tedy naše JÁ vyvíjí, schopnost a sílu rozpouštět v nic a tvořit z ničeho v astrální sféře. Tato vznikající schopnost a síla je naším vznikajícím Vyšším Já. Jinými slovy naše JÁ, to jsme my, se zušlechťuje a jakoby formuje – neboli rozšiřuje své schopnosti a síly o novou individuální kvalitu, kterou označujeme jako Vyšší Já. Těmito schopnostmi a silami můžeme v životě zde na Zemi přetvářet části svého propůjčeného astrálního těla – tedy rozpouštět je v nic a znovu je vytvářet z ničeho ve své vlastní individuální části. Tím ale dále budujeme své individuální Vyšší Já. Toto své individuální Vyšší Já, tedy tyto schopnosti a síly, si naše JÁ uchová i po smrti hmotného fyzického těla. V příští inkarnaci pak už nejsme zcela závislí na tom, jaké astrální tělo nám připraví duchovní bytosti, neboť alespoň část astrálního těla si schopnostmi a silami JÁ dokážeme vytvořit z ničeho sami. Pokud na sobě podobně pracujeme i v dalších inkarnacích (více si to přiblížíme v posledním dílu tohoto seriálu), postupně vyvineme tyto schopnosti a síly našeho JÁ, tedy své Vyšší Já, natolik, že si před vstupem do inkarnace dokážeme vytvořit celé astrální tělo sami, bez pomoci duchovních bytostí … a nemělo by být třeba je dále přetvářet, neboť má kvality Vyššího Já.

Přetvářením svého astrálního, éterického a nehmotného fyzického těla se nejen posuneme ve vývoji, ale má to ještě další velmi důležitou konsekvenci… Pokud totiž přetvoříme své astrální, éterické a fyzické tělo ve Vyšší Já, Duchovní Já a Duchovního člověka, tedy že tři nižší články postupně rozpustíme v nic a vyšší články si postupně vytvoříme z ničeho, pak to v podstatě znamená, že tvoříme v astrální sféře, v éterické sféře a v nehmotné fyzické sféře! Jinými slovy vývoj, kterým jsme dosud prošli, v každém z nás připravil výše uvedenou „kontaminací“ pomyslné cvičiště, na kterém se můžeme naučit to, co budeme potřebovat pro svou budoucí roli svobodných spolutvůrců nového vývojového cyklu. Jinými slovy rozpouštět v nic a tvořit z ničeho v astrální sféře, v éterické sféře a v nehmotné fyzické sféře se můžeme naučit nejdříve každý sám na sobě – a chceme-li se vyvíjet dál‚ tak se to i musíme naučit.

Z pohledu 7dílného cyklu vývoje by úsilí, které je před námi – pokud se pro to rozhodneme – mělo být časováno takto:

Do konce Nového Jupiteru přetvořit astrální tělo ve Vyšší Já (Manas)
… kromě síly svého JÁ k tomu potřebujeme sílu Ducha svatého, nápomocna je síla Krista
- Doplňme, že na Novém Jupiteru by naše existence už neměla být hmotná, ta skončí zde na Zemi. Místo inkarnování bychom měli sestupovat pouze na úroveň nehmotné étericko-fyzické sféry, podobně jako dnes Andělé. Na principu vyvíjení našich vyšších článků, který jsme si před chvílí vysvětlili, to nic nemění.
Do konce Nové Venuše nadto přetvořit éterické tělo v Duchovní Já (Buddhi)
… k tomu navíc budeme potřebovat sílu Krista
Do konce Vulkánu nadto přetvořit nehmotné fyzické tělo v Ducha, resp. Duchovního člověka (Atma)
… k tomu navíc budeme potřebovat sílu Boha Otce, kterou by nám měl zprostředkovat Kristus

My lidé se takto potřebujeme vyvinout vlastními silami, pokud se pro to rozhodneme – neboť jak víme, vyvíjíme se ve svobodné bytosti. S přetvářením astrálního těla ve Vyšší Já už začínáme, neboť úkoly pro následující Velkou Manvantaru (Nový Jupiter) se „rozbíhají“ již ve druhé polovině předchozí Velké Manvantary (Sluneční soustava). Obdobně jako člověk se ve vývoji posunují vzhůru také bytosti duchovní hierarchie – avšak ne vlastními silami a ne z vlastního rozhodnutí, nýbrž v rámci hierarchie. Následující obrázek ilustruje, jak vývoj bytostí duchovní hierarchie a vývoj člověka zapadá do celého 7dílného cyklu vývoje našeho kosmu (zkratka „VDB“ označuje vysokou duchovní bytost):

Celý cyklus sedmi Velkých Manvantar vývoje pomyslně odstartovaly vysoké duchovní bytosti vůle (Trůnové) na popud síly druhého Logos Zdroje, síly Božího Syna – Krista. Následkem tohoto impulsu vůle Trůnů vzniknul Starý Saturn. Vysoké duchovní bytosti moudrosti (Panovníci) poté vytvořily Staré Slunce a poté vysoké duchovní bytosti změny a pohybu (Síly) vytvořily Starý Měsíc. Sluneční soustavu a v ní člověka vytvořily vysoké duchovní bytosti tvaru (Mocnosti), a to sedm z nich, které kniha Genesis Starého zákona nazývá Elohim. Na Novém Jupiteru, Nové Venuši a Vulkánu by podobnou roli měli postupně převzít Archové, Archandělé a Andělé. Tyto uvedené bytosti jsou hlavními tvůrčími bytostmi v dané Velké Manvantaře, a to proto, že se v té době vyvinuly natolik, že pokročily ze třetí do druhé úrovně duchovní hierarchie. Nicméně činnosti se vždy účastní i ostatní bytosti duchovní hierarchie. Pro nás lidi je důležité, že až bude třeba odstartovat další vývojový cyklus (na obrázku je jeho začátek označen „ 1‘ “), bude to úkolem nás lidí – neb v tu dobu pokročíme my na úroveň, odpovídající druhé úrovni duchovní hierarchie – pokud se pro to rozhodneme.

Abychom toho byli schopni, navíc z vlastní svobodné vůle, to nám umožnil Kristův impuls, završený sestoupením Ducha svatého. To, co máme zvládnout do konce Vulkánu, nám Kristus předvedl a předžil během tří let svého pozemského bytí. Marie Magdaléna u otevřeného hrobu mimosmyslově komunikovala s Kristem, který coby Boží Syn, 2. Logos Zdroje, během tří let zcela přetvořil astrální tělo, éterické tělo a nehmotné fyzické tělo Ježíše Krista v duchovní články (Vyšší Já, Duchovní Já, Duch(ovní člověk)) a tím „vstal z mrtvých“ v tomto nehmotném „těle“.

Pakliže máme, tedy naše JÁ, svobodnou vůli a dokážeme ji díky síle Ducha svatého uvědoměle využívat mj. tak, že sami dokážeme vědomě vytvářet své duchovní články, pak se tím stáváme svobodnou duchovní bytostí, nezávislou na čemkoliv ve svém duchovním okolí. Umožnil nám to Kristův impuls, završený sestoupením Ducha svatého. Svatodušní svátek neboli Letnice tak pro nás vlastně je pomyslným startovním výstřelem k vědomému duchovnímu vývoji a je také svátkem svobody, o kterou svým vývojem usilujeme.

Poznámka – začneme-li se upřímně a vážně zabývat významem Krista a Kristova impulsu, může to mít osobní pozitivní efekt, ke kterému si zde dovolme odbočit. Oč se jedná: Víme, že astrální tělo a jeho zušlechtěná část, kterou nazýváme duše, jsou nositeli vědomí. Víme dále, že ve spánku se převážná část astrálního těla včetně duše a JÁ, které je v astrálním těle zakotveno, vzdálí od fyzického a éterického těla, které zůstanou spící ležet v posteli. Takto téměř odpojená část astrálního těla nabírá po dobu našeho spánku z astrální sféry nové obrazy a síly. Ty pak předá éterickému tělu, abychom další den mohli opět vést bdělý život. Pokud se v bdělém stavu upřímně a vážně zabýváme významem Krista a Kristova impulsu, neseme si to ve vědomí i poté, co usneme. To má za následek, že naše astrální tělo zůstane zčásti propojeno se silou Krista a ve spánku navíc k silám, které čerpá z astrálního světa, může čerpat i síly Krista. Postupem času můžeme například zjistit, že se ráno probouzíme a máme v hlavě nové ideje – třeba když se pokoušíme něco vymyslet a nejde nám to, nebo že nám stačí méně spánku, nebo obojí.

Jak a čím začít?

Video a zvuk

Jak a čím začít? - stáhnout mp3

Máme všechny předpoklady pro to, abychom začali naplňovat Boží záměr, tj. výchozí tvůrčí ideu člověka vyvinout se ve svobodnou, uvědoměle konající bytost, a získat tvůrčí schopnosti, které jsme si vysvětlili v předchozím dílu. Pokud se pro to svobodně rozhodneme, můžeme tedy udělat první krok a chopit se našeho prvního úkolu – vědomě pracovat na přetváření svého astrálního těla ve Vyšší Já. To znamená v malých krůčcích, kousek po kousku, s pomocí Kristovy síly rozpouštět své astrální tělo v nic a z ničeho vytvářet své Vyšší Já. Konkrétně to především znamená kultivovat své myšlení, cítění a vůli a z toho vyplývající činy, a s pokorou vyvažovat své karmické zátěže, které objevíme.

Naše svoboda totiž v současné fázi našeho vývoje spočívá v tom, že máme možnost, vědomě vkládat do svého astrálního těla, tedy do své duše – do svého cítění, myšlení a vůle – síly, které je kultivují a vnášejí do nich harmonický řád. Přitom ale musíme být velice ostražití, abychom neupadli do egoismu. Platí princip, který říká, že dále vyvinout se můžeme jenom natolik, nakolik v tom nezištně pomůžeme ostatním. Úplným základem a začátkem proto je být „dobrým člověkem“ – nejen vůči sobě, ale také, a především, nezištně vůči ostatním:

V prvé řadě jde o to, učit se být bdělý/-á ve všednodenních, často otravných, situacích a všímat si svých vnitřních rozpoložení. Když jsou rozmrzelá či jinak „naježená“, nepotlačovat je, procítit je, ale nezůstat u toho a rozhodnout se pokračovat. Zmobilizovat vnitřní sílu, překonat bránící se ego a pokusit se tu vnitřní smršťující naježenost jakoby přetavit v její opak otevírající se světu. Tedy jakoby ji uvnitř sebe vědomě rozpustit a vyšlechtit v opačné formě, než byla předtím.

Vyžaduje to vůli a trpělivost – mnohokrát se to nepodaří, a možná jen výjimečně se to podaří úplně. To ale nevadí – mnohem důležitější, než výsledek je vynaložená vůle, úsilí a vytrvalost. Nemusí to být ani nic časově náročného, s postupujícím tréninkem mohou takové věci probíhat v řádu vteřin.

Především jde o to, nedělat to pro sebe, abych byl/a lepší než ostatní. Naopak – sdílet s ostatními a pomáhat jim tím, že s nimi to „dobré“, co jsme vytvořili hloubi své duše, sdílíme. Jak? Následující příklady uvádějí ty nejzákladnější možnosti:

Upřímně a od srdce zdravit, a klidně první
Usmát se na pokladní i když je fronta, a třeba s ní prohodit pár slov
V plném autobuse poslat vedle stojícímu člověku pozitivní myšlenku – a třeba i úsměv
S podřízenými jednat s respektem a v rámci možností laskavě
Doma na sebe nekřičet, byť to třeba dělali rodiče i prarodiče
Když se uvnitř vaří emoce, cítit je a nepotlačovat, ale navenek se pokusit usměrňovat jejich projevy tak, abychom (emocionálně) nezraňovali druhé lidi
Hovořit zdvořile, ale zpříma, bez manipulativních kliček a prázdných frází (zrádnou pastí je zde společensky očekávaný tzv. small-talk)
atd…

Jde ale také o to, nebýt pohodlný používat to, čím se my lidé vymykáme nad ostatní přírodní říše – totiž používat myšlení. Jinými slovy v souladu s „duchem pravdy“ tuto pravdu hledat. Například:

Nevěřit všemu automaticky jenom proto, že to psali na internetu, že o tom hovořil ministr XY nebo že to „prokazuje“ nějaká statistika – vše si filtrovat a dávat do souvislostí
Být ostražitý/-á vůči svůdným iluzím – např. „všechno co chceš, můžeš“ nebo „vesmír se o tebe postará“
Dávat si pozor, zda dávám význam opravdu důležitým věcem – např. neodvozuji „hodnotu“ člověka podle šíře úsměvu nebo neměřím svou hodnotu podle poslední výplaty?
atd…

Netřeba dodávat, že svět není černobílý a že výjimky potvrzují pravidlo. Důležité je, aby nic z toho nebylo hrané navenek jenom proto, že víme, že bychom to takto „měli dělat“. To, co vyzařujeme na venek, musí autenticky vycházet z našeho nitra. Proto na sobě potřebujeme pracovat a v souladu se silou Krista a tím s její pomocí vytvářet vlastním kultivujícím úsilím harmonii a řád ve své duši, a ty pak láskyplně vyzařovat na venek – samozřejmě je-li to adekvátní dané situaci. Mohou nastat i okolnosti, kdy je zapotřebí velice rázně vycenit zuby a zavrčet. To je v pořádku – ale jde o to, abychom si i v takovýchto situacích trénovali vnitřní vyrovnanost a zůstali pokud možno na věcné rovině.

Z toho, co víme o odpůrčích bytostech je zřejmé, že jakmile na sobě takto začneme pracovat, přitáhneme tím jejich pozornost. Odpůrčí bytosti ze své podstaty (nikoliv proto, že jsou „zlé“) udělají vše pro to, aby nám naše úsilí znepříjemnily nebo nás od něj alespoň nenápadně odvedly. Například tím, že nám přijde do cesty svůdná možnost, která všechno rádoby urychlí a usnadní. Za lákavými možnostmi urychlení a usnadnění stojí téměř vždy odpůrčí bytosti! Navíc mohou být „ve hře“, a zpravidla i jsou, vzájemné karmické vazby – na jejich pozadí je často opět působení odpůrčích bytostí. Tyto vlivy se mohou projevit třeba tak, že ačkoliv se snažíme, věci se po určitou dobu mohou i zhoršovat. Například upřímně míněná snaha může vyústit v nedorozumění, jehož výsledkem může pravý opak toho, oč jsme se snažili. Příkladem může být partnerská hádka, ve kterou vyústí pokus o smíření a o souznění. Zde je důležité postupovat v malých krůčcích, netrestat se za nezdary, a naopak zůstat pozitivní, byť to může být i velice náročné.

Velice důležité je proto i odpuštění. Odpouštět druhým za to, co nám udělali nehezkého, nebývá snadné. Pomůckou může být si uvědomit, že nikdo nejsme dokonalý a každý chybuje. Ilustruje to i Bible například následujícím příběhem:

Za úsvitu se pak vrátil do chrámu, kam se k němu scházel všechen lid. Posadil se tedy a učil je. Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“ „Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“ (Jan 8, 2-11)

Na schopnosti odpouštět, tj. na síle odpustit a na vůli se k tomu rozhodnout, je třeba pracovat. Schopnost odpouštět je třeba trénovat. Skvělým řešením je tzv. Tippingova metoda odpuštění. Nabízí jednoduché pomůcky a postupy, které umožní účinně a hluboce odpustit i tehdy, když to ještě nedokážeme z vlastní síly a vůle, a současně trénuje naši vnitřní sílu a vůli tak, abychom postupně dokázali odpouštět i bez pomůcek.

Kromě kultivace svého chování v každodenním životě a odpouštění můžeme (měli bychom) provádět i cílená cvičení vnitřní síly a vůle, která pomáhají kultivovat cítění, myšlení a vůli coby síly duše a pomáhají do nich vnášet řád. K některým takovým cvičením se vrátíme při jiné příležitosti. Pro začátek věnujme pozornost kultivování svého každodenního života a odpouštění – pokud se pro to rozhodneme.

Vědomým kultivováním svého každodenního života, odpouštěním a cvičeními pracujeme přesně na tom, o čem jsme hovořili výše v tomto dílu – počínaje svým astrálním tělem, resp. duší. Uvědoměním zapojujeme sílu Ducha svatého, rozhodnutím konat zapojujeme sílu Krista. Rozpouštíme to, co je v našem astrálním těle a v duši kontaminované, a vytváříme je znovu v zušlechtěné formě – ve formě Vyššího Já. A na úrovni vývoje, na níž se právě nacházíme, tím realizujeme svou svobodu. Další stupeň, vědomé přetváření éterického těla, má v prvním přiblížení co do činění s kultivováním svých návyků. Třetí stupeň, vědomé přetváření nehmotného fyzického těla, je pro nás na současné úrovni vývoje zatím nedosažitelný.

Tato práce na sobě, byť i zatím v počátcích, není snadná – vyžaduje úsilí, odhodlání a vytrvalost. Neboť každý krůček vzhůru odkrývá ve stejné míře naše dosud skrytá zákoutí. S tím, co tam najdeme, se musíme doslova poprat. Tím si trénujeme své síly. Není to vždy jednoduché. Síla Ducha svatého a síla Krista jsou nám k dispozici, rozhodnutí, vůli pokračovat a vytrvalost musíme „dodat“ každý sám.

PS. Boží záměr vzniku a vývoje člověka před nás staví vysoký cíl. Abychom jej vůbec měli šanci uskutečnit, museli jsme projít dlouhou první fází vývoje, který nás přivedl až sem na Zemi do existence ve hmotné sféře. Zde ve hmotné sféře se také uskutečnil Kristův impuls, který nám otevřel cestu k dalšímu vývoji. Proto se také můžeme nyní dále vyvíjet pouze zde ve hmotné sféře, a s nohama pevně na Zemi rozšiřovat své obzory a své schopnosti směrem k vyšším světům, a uplatňovat je ve prospěch celku. Je třeba obezřetnosti vůči takovým „směrům“, které nabádají k pomyslným „úletům“ ze Země – možná k povznášejícím představám, možná k mystickým, možná k tomu, že nás někdo přijde osvobodit, možná k tomu, že se vyvineme, až budeme „nahoře“. Naše místo je v současnosti zde na Zemi. Až pomine potřeba pracovat na sobě zde na Zemi ve hmotném těle, přestaneme se inkarnovat – k tomuto tématu se vrátíme při jiné příležitosti…