Životní trable

Video a zvuk

Připravujeme…

Nejeden člověk přichází v průběhu života ke zjištění, že kromě příjemných věcí život v různých ohledech přináší i problémy, o kterých se naši rodiče nanejvýš zpovzdálí doslechli, a naši prarodiče o nich neměli ani tušení. Typicky jde o to, že v různých oblastech života se nám opakovaně nedaří, jak bychom si představovali. Pomyslným podhoubím, ze kterého tyto životní trable vyrůstají, nezřídka bývají emocionální a psychické těžkosti – od opakovaných projevů nepohody, stresu a třeba příznaků vyhoření, až po vracející se konflikty v osobním i v pracovním životě, či dokonce zdravotní problémy vzniklé zdánlivě bez příčiny. Vede nás to k tomu, že buď hledáme způsoby, jak své životní trable vykompenzovat třeba sportem, chozením do sauny nebo například adrenalinovými prožitky, nebo své životní trable začneme zkoumat a takzvaně „řešit“. K tomu prvnímu tíhnou spíše muži, ke druhému spíše ženy, ale tato hranice není nijak ostrá.

Pokud jdeme druhou cestou, můžeme vyhledat různé formy odborné pomoci, nebo na sobě můžeme začít pracovat sami, a to zpravidla tím, že svůj život začneme pozorovat a začneme přemýšlet, co se to odehrává. Přitom pravděpodobně zjistíme, že životní trable spojené s emocionálními těžkostmi, mívají tendenci se s určitými odstupy opakovat. Jako by se náš život vezl na vlně jednoho nebo častěji několika pomyslných vzorců. Odkud se to bere?

Vycházejme z toho (viz např. Prvních 21 kroků), že na tento svět přicházíme s cílem odpracovat nějaké dluhy minulosti, něčemu novému se naučit a vytvořit něco jedinečného. Ale to stojí úsilí! Kdyby náš život byl jenom procházka růžovou zahradou, co by nás motivovalo takové úsilí vynakládat? My lidé nad sebou potřebujeme mít pomyslnou rákosku – a tou jsou do značné míry těžkosti, které přináší život. Jak se ale dobrat k těm správným těžkostem, které nás navedou k cílům našeho života?

Základem je, že v dětském věku nás pomyslně „naprogramuje“ naše nejbližší okolí, do kterého jsme se narodili. Prožitky, především ty emocionální, nám svým byť i dobře míněným působením typicky poskytne rodina. Vzniklé bolístky do sebe jako malá děcka bezvýhradně nabíráme. V hloubi naší dětské duše tím vznikají citlivá místa, v naší hlavičce se rodí nelichotivé myšlenky o nás samotných, a to ve zdánlivě nevinných situacích.

Když třeba maminka několikrát na pár dnů „odloží“ svého malého potomka k babičce, protože musí na služební cestu, může si z toho dítě odnést prohlubující se pocit opuštění či maminčiny nedosažitelnosti, a v hlavě mohou začít klíčit otázky jako „Co když mě maminka nemá ráda?“. V dětské dušičce tak může vzniknout tzv. primární emocionální zranění (zde pocit opuštění) a v dětské hlavičce s ním spojené tzv. základní negativní přesvědčení (zde třeba „aby mě maminka měla ráda, musím se víc snažit“) – obojí je typicky neúměrně intenzivní ve srovnání s tím, so se skutečně odehrálo.

Mohou samozřejmě nastávat (a nastávají) i mnohem „ostřejší“ situace, kdy rodič nebo jiný dospělý vůči dítěti nevybíravým způsobem uplatní svou autoritu a například je nespravedlivě potrestá. Dopad na dítě je obdobný, jako v právě uvedeném příkladu, mnohdy však hlubší. A konečně může nastat i to, že s přibývajícím věkem se dítko naučí obcházet různá pravidla a zvyklosti, které má každá rodina. Když je přistiženo a třeba i potrestáno, mohou se navíc dostavit ještě pocity studu a viny, a s tím spojená vznikající negativní přesvědčení například o vlastní nedostatečnosti či dokonce méněcennosti.

Reálných situací bychom u sebe i ve svém okolí asi našli nepočítaně. Primární emocionální zranění a související základní negativní přesvědčení vznikají popsaným způsobem především v dětství, kdy jsme ještě zcela otevřeni vůči přijímání podnětů z okolního světa a nabíráme je do sebe jako houba vodu. Neseme si to do života a typickým důsledkem je, že se postupně staneme citlivými na situace, které v nás vyvolají pocity a myšlenky obdobné těm, kterým jsme „naučili“ v dětství. Může to vést ke vzniku opakujících se životních těžkostí, které u daného člověka mají vzájemně podobné téma – může se například jednat o opakované případy nedostatečného ocenění, opuštění, křivdy, verbální i fyzické agrese, hmotné nouze apod. s dalšími důsledky, které jsme zmínili na začátku. V rámci opakování podobné situace má jak emocionální bolest tak související negativní přesvědčení tendenci se prohlubovat:

Každý člověk mívá i více než jedno takové životní téma – jako by se životem prolínalo několik barevných nití, na kterých v průběhu času přibývají pomyslné korálky životních událostí, jež jsou si v určitých rysech podobné:

Tyto pomyslné korálky máme uloženy nejdříve v astrálním těle, postupem času prostoupí do éterického těla a za určitých okolností mohou prostoupit až na úroveň fyzického těla. V případě astrálního těla se někdy hovoří o podvědomí, v případě éterického těla a fyzického těla o nevědomí. Je zřejmé, že na současné úrovni našeho vývoje jsou síly astrálního, éterického a fyzického těla, tedy síly podvědomí a nevědomí, mnohem větší, než je síla bdělého vědomí, vycházející z našeho JÁ – udává se orientační poměr těchto sil okolo 9:1.

Takto uložené pomyslné korálky v nás vytvářejí citlivá místa (setkáme se i s hanlivějším označením „švábi“). Ta jsou pak typicky na pozadí opakujících se životních trablů, problémů a konfliktů doma i v práci. Do astrálního a do éterického těla (tedy do hlubin podvědomí a nevědomí), kde se naše citlivá místa nacházejí, ale za normálních okolností nemá přístup naše bdělé vědomí. Citlivá místa nám proto zůstávají skryta – neseme je v sobě, ale nedokážeme si je uvědomit. Dostáváme do tím situace, jako bychom se rozhodli schovat si pod hladinu rybníka plážový míč. Míč bude mít přirozenou snahu „vyskočit“ nahoru. Čím déle budeme míč držet pod hladinou, tím to pro nás bude méně pohodlné a o to namáhavější.

Podvědomě se proto snažíme si ulevit. Děláme to tak, že máme nevědomou tendenci vidět některé vlastnosti svých citlivých míst na jiných lidech. Takže lidé, kteří nám naše citlivá místa nějak připomínají, nás zpravidla štvou nebo nám jsou nesympatičtí. Jako bychom svá citlivá místa a jejich projevy podvědomě přehazovali na někoho jiného. Nezřídka se tím stavíme do pozice „oběti“ jiného člověka nebo okolností:

Hovoříme o mechanismu projekce: To, co nechceme nést v sobě a nechceme, aby se to dostalo „na povrch“, nevědomě přemísťujeme pomocí projekce mimo nás – promítáme to na jiné lidi. Vidíme to na nich a mnohdy nám připadá, že nám tito lidé svým chováním doslova sypou sůl do očí. Navenek to dokonce vypadá, jako bychom takovéto lidi doslova přitahovali, a díky tomu se znovu a znovu dostávali do konfliktů a do zraňujících situací, které rozhodně nechceme. Jiní lidé nám totiž svým chováním často „zrcadlí“ to, co nechceme, nemůžeme nebo nedokážeme uvidět a přiznat uvnitř v sobě. Obojí se zpravidla odehrává na nevědomé úrovni. Existuje ještě druhá možnost, a to ta, když jiný člověk má nebo umí něco, co my nemáme nebo neumíme. Vnitřně to chápeme jako deficit, resp. jako určitou „vadu“, a na tom druhém nás to proto štve. V obou případech to však vypadá, jako by mezi námi dvěma bylo umístěno zrcadlo:

„Zrcadlo“, které nám nastavují jiní lidé, není vždy rovné a čisté, ale bývá všelijak pokřivené a zaprášené. To znamená, že nemusí být na první pohled zřejmé, co nám ten druhý zrcadlí. Avšak není ani nutné se snažit na to stůj co stůj přijít. Princip projekce je obecně platný. Kdykoliv jsme vůči jinému člověku kritičtí, nebo ho odsuzujeme, nebo nás nějak jinak emocionálně zasahuje, stačí si uvědomit, že to pravděpodobně ukazuje na něco v nás, co ještě není vyřešeno. Je to pro nás signálem, že na tomto tématu je zapotřební pracovat – pokud se pro to rozhodneme. Některé možnosti si ukážeme v následující kapitole.

Než k tomu postoupíme, doplňme ještě dvě velmi důležité věci.

Za prvé: To, že v dětství jsme popsaným způsobem připravováni a „programováni“ na svůj budoucí životní úkol pro nás dospělé neznamená, že se k dětem můžeme chovat jakkoliv ošklivě. Rovněž to neznamená, že použijeme alibi „programuje se na život“ a budeme hrát mrtvého brouka v situacích, kdy někdo s dětmi ošklivě zachází nebo je dokonce zneužívá. Povinností nás dospělých je děti chránit, stejně jako kohokoliv, kdo je slabší!

Za druhé: Výše uvedené znázornění sice dobře vystihuje podstatu, přesto ale je zjednodušující a do jisté míry schematické. Lidský život je příliš složitý a mnohovrstevný na to, aby se dal zcela vysvětlit přímočarými závislostmi typu jasná příčina => jasný následek. Přestože „programování“ v dětství má značný vliv, v reálném životě hraje roli ještě mnoho dalších faktorů – uveďme například karmické zatížení, specifické potřeby dané lidské bytosti, vnější působení hmotných i nehmotných bytostí, nepředvídatelné okolnosti a mnohé další. Aktuální životní dění je pomyslným průsečíkem všech těchto působení a je třeba o něm vždy přemýšlet a vždy k němu přistupovat s pokorou a s respektem vůči individualitě daného člověka.

Ani sto stran teorie nenahradí reálnou životní zkušenost.
Závěrem této kapitoly si proto jako příklad a inspiraci uveďme skutečný lidský životní příběh:

Stáhnout životní příběh (PDF)

Práce na sobě

Video a zvuk

Připravujeme…

Pokud se rozhodneme pro práci na sobě, pak prvním cílem typicky je „řešit“ nastalé životní trable. Jak to udělat? Aby se určitý problém zmenšil nebo i vymizel, potřebujeme na své straně (neboť změnit můžeme jen sebe) dosáhnout toho, že se budou méně, ideálně vůbec, projevovat citlivá místa, která máme uložena v podvědomí a v nevědomí (tedy v astrálním, éterickém a fyzickém těle). K tomu existují 3 základní cesty:

Zmenšit síly podvědomí a nevědomí tím, že zmenšíme svá citlivá místa („šváby“)
Zvětšit sílu bdělého vědomí, vycházející z JÁ, abychom svá citlivá místa dostali snáze pod kontrolu
Zkombinovat obojí

Je řešení životních trablů všechno? Připomeňme si, že na tento svět přicházíme s cílem odpracovat nějaké dluhy minulosti, něčemu novému se naučit a vytvořit něco jedinečného. Ale to stojí úsilí a životní trable můžeme vnímat jako určitou formu motivace k tomu, abychom se svým cílům začali věnovat. Tento úhel pohledu staví životní trable do jiného světla než jenom jako problém, který je třeba „vyřešit“ a nechat za sebou. Zřejmě tedy bude moudré, přistupovat k životním trablům a výzvám také jako k příležitostem, které nám poskytuje život ve hmotném světě a ve hmotném těle. K příležitostem nejen odpracovat určité dluhy minulosti, něčemu novému se naučit, vytvořit něco jedinečného, ale i jako k příležitostem získat překonáním těžkostí nové síly, které bychom jinak nezískali. Dokážeme-li svůj život takto vnímat a žít, můžeme navíc být příkladem a pomocí pro ostatní lidi.

Krátce řečeno jde o to, využít životní těžkosti a problémy jako důvod a jako motivaci také pro práci na dalším zušlechťování sebe sama. Avšak pozor – nikoliv pouze s egoistickými cíli jako „aby mi bylo dobře“, „abych byl/a lepší než ostatní“ apod. Jde také o to, přispívat prací na sobě čím dál více i k pozitivním změnám ve svém okolí. Platí princip, který říká, že vyvinout se můžeme jenom natolik, nakolik v tom nezištně pomůžeme ostatním.

Cílem těchto stránek je přibližovat se k hlubšímu poznání člověka, života a světa na základě antroposoficky orientované duchovní vědy, která chce „vést to, co je duchovní v člověku, k tomu, co je duchovní v kosmu“. S tím je právě neoddělitelně spojena práce na sobě s cílem nejen „řešit“ životní trable, ale pohlížet i dál, za jejich pomyslný horizont, a nezištnou prací na sobě zušlechťovat sebe sama a prospívat svému okolí. Platí zde pravidlo „každému kroku duchovní cesty musí předcházet tři kroky práce na sobě – na svém charakteru a na své morálce“.

Způsobů, jak na to jít, je jistě více. My, tedy pokud se pro to rozhodneme, půjdeme poslední z výše uvedených tří cest, tedy cestou kombinace zmenšování citlivých míst a zvětšování síly bdělého vědomí posilováním vůle a myšlení. Ilustruje to následující obrázek:

Prakticky to především znamená získat a rozvíjet následující kvality:

Pevně se ukotvit ve hmotném světě neboli jako člověk stát oběma nohama jistě na Zemi
Získat kontrolu nad sebou – konkrétně nad svým myšlením, nad projevy cítění a nad svou vůlí, a tím nad svými činy
Odpouštět a harmonizovat své interakce s okolím – s tím souvisí i dosažení určité „pohody“ vůči okolí i vůči sobě
Předchozí tři kvality rozšiřovat z hmotné sféry i do nehmotných světů, abychom se – když do nich pronikneme – nestali hříčkou svého duchovního okolí

Zaměříme se na osvědčené principy, které je vhodné uplatňovat v životě, a na cílená krátká cvičení. Obojí cílí jak na zvládání životních těžkostí a výzev, tak na získání a rozvíjení výše uvedených kvalit. Obojí rovněž má pomyslného společného jmenovatele – do svého astrálního těla, tedy do své duše, tedy do svého cítění, myšlení a vůle, vědomě vkládáme síly, které je kultivují a vnášejí harmonický řád. Lze vycházet z toho, že postupem času tyto nově získané kvality prorůstají i do éterického těla a v malé míře možná i do fyzického těla.

Než pokročíme dál, připomeňme si ještě, co víme o odpůrčích bytostech. Totiž jakmile na sobě začneme pracovat, přitáhneme jejich pozornost. Odpůrčí bytosti ze své podstaty (nikoliv proto, že jsou „zlé“) udělají vše pro to, aby nám naše úsilí znepříjemnily nebo nás od něj alespoň nenápadně odvedly. To druhé je mnohem zákeřnější – například nám může přijít do cesty svůdná možnost, která všechno rádoby urychlí a usnadní. Za lákavými možnostmi urychlení a usnadnění stojí téměř vždy odpůrčí bytosti! Navíc mohou být „ve hře“, a zpravidla i jsou, vzájemné karmické vazby – na jejich pozadí je často opět působení odpůrčích bytostí. V případě životních trablů se tyto vlivy mohou projevit třeba tak, že ačkoliv se snažíme, věci se po určitou dobu mohou i zhoršovat. Například upřímně míněná snaha může vyústit v nedorozumění, jehož výsledkem může pravý opak toho, oč jsme se snažili. Příkladem může být partnerská hádka, ve kterou vyústí pokus o smíření a o souznění. Zde je důležité postupovat v malých krůčcích, netrestat se za nezdary, a naopak zůstat pozitivní, byť to může být i velice náročné.

Jeden z častých svodů odpůrčích bytostí, se kterým se v tomto ohledu setkáváme, zní „nic než láska“ – neboli našeptávání, že prodchneme-li své cítění láskou, jsme už skoro za vodou. To by chtěl asi každý, ale i zde platí „bez práce nejsou koláče“. Bylo by proto naivní se domnívat, že bychom bez práce na sobě něčeho dosáhli. Jinými slovy chceme-li se posunout vpřed, musíme vynaložit úsilí, pracovat na tom a nevěřit svodům, které nabízejí lákavější možnosti a schůdnější zkratky…

A pracujeme-li na sobě, pracujeme i pro své okolí, pro společnost. Spisovatel Pietro Archiati (1944–2022) o tom ve své přednášce „Zápas o vlastní duši“ uvedl:

„Jediná neomylná cesta ke štěstí je cesta vnitřního rozvoje. Život jednotlivce ani sociální život společnosti nemohou být ani lepší ani horší, než jaké je nitro lidí. Navenek se nemůže projevit nic jiného, než co lidé nesou ve své duši. O tom, jak lidé konají, rozhodují jejich myšlenky a pocity, ideály a hodnoty, jejich strachy a egoismy. A konání lidí je určující pro to, jak je uspořádán a jak funguje sociální organismus. Přitom myšlenky jsou z pohledu společnosti stejně důležité jako konání, nemají o nic menší dopady. Když určitému člověku upřímně přeji všechno dobré, podporuji ho stejně, jako když bych mu dával peníze. Když někoho nenávidím, škodím sociálnímu organismu stejně, jako kdybych toho člověka bil. Násilí je důsledkem nenávisti – nikdy to není naopak.“

Tím je řečeno (skoro) vše…