Této sekci porozumíte snadněji, když nejdříve zvládnete Prvních 21 kroků.

Obsah

Princip „Dobrý člověk“

Video a zvuk

Připravujeme…

Úplným základem a začátkem práce na sobě je být „dobrým člověkem“ – nejen vůči sobě, ale také, a především nezištně, vůči ostatním. Můžeme, a v podstatě musíme, začít od kultivování každodenního života – uvnitř sebe a ve stejné míře v upřímném vztahu k ostatním. Koneckonců Bible nás učí:

„Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Matouš 19, 19)

Princip Dobrý člověk se tedy týká zdánlivých banalit každodenního života a začíná upřímným pozdravem. Učíme se být bdělí ve všednodenních, často otravných, situacích, a učíme se všímat si svých vnitřních rozpoložení, obzvláště když jsou rozmrzelá či jinak „naježená“. Učíme se zmobilizovat vnitřní sílu, překonat bránící se ego a pokusit se tu vnitřní smršťující naježenost jakoby přetavit v její opak otevírající se světu.
Kdy provádíme – průběžně.
Časová náročnost – žádná.

Jde o to si neustále připomínat, že ostatní lidé jsou duchovní bytosti – stejně jako já – a takto k nim přistupovat. Tedy chovat se vůči ostatním tak, abychom je co možná podporovali, ne abychom rostli na jejich úkor nebo je dokonce zraňovali a sráželi. To je v praktickém každodenním životě dosti (mnohdy i velmi) nesnadné. Je třeba se pozorovat a dávat si upřímnou zpětnou vazbu, ale nevyčítat si nezdary a netrestat se za ně. Vyžaduje to vůli a trpělivost – mnohokrát se to nepodaří, a možná jen výjimečně se to podaří úplně. To ale nevadí – mnohem důležitější, než výsledek je vynaložená vůle, úsilí a vytrvalost. Může to probíhat mrknutím oka tak, jak všední každodenní situace přicházejí a odcházejí.

Především jde o to, nedělat to pro sebe, abych byl/a – aspoň ve svém vnímání – lepší než ostatní. Naopak – sdílet s ostatními a pomáhat jim tím, že s nimi to „dobré“, co jsme vytvořili hloubi své duše, sdílíme. Jak? Následující příklady uvádějí ty nejzákladnější možnosti:

Upřímně a od srdce zdravit, a klidně první
Usmát se na pokladní i když je fronta, a třeba s ní prohodit pár slov
V plném autobuse poslat vedle stojícímu člověku pozitivní myšlenku – a třeba i úsměv
S podřízenými jednat s respektem a v rámci možností laskavě
Doma na sebe nekřičet, byť to třeba dělali rodiče i prarodiče
Když se uvnitř vaří emoce, cítit je a nepotlačovat, ale navenek se pokusit usměrňovat jejich projevy tak, abychom (emocionálně) nezraňovali druhé lidi
Hovořit zdvořile, ale zpříma, bez manipulativních kliček a prázdných frází (zrádnou pastí je zde společensky očekávaný tzv. small-talk)
atd…

Jde ale také o to, nebýt pohodlný/-á používat to, čím se my lidé vymykáme nad ostatní přírodní říše – totiž používat myšlení. Neboli jde o to, nebýt pohodlný/-á hledat pravdu. Například:

Nevěřit všemu automaticky jenom proto, že to psali na internetu, že o tom hovořil ministr XY nebo že to „prokazuje“ nějaká statistika – vše si filtrovat a dávat do souvislostí
Být ostražitý/-á vůči svůdným iluzím – např. „všechno co chceš, můžeš“ nebo „vesmír se o tebe postará“
Dávat si pozor, zda dávám význam opravdu důležitým věcem – např. neodvozuji „hodnotu“ člověka podle šíře úsměvu nebo neměřím svou hodnotu podle poslední výplaty?
atd…

Netřeba dodávat, že svět není černobílý a že výjimky potvrzují pravidlo. Mohou nastat i okolnosti, kdy je zapotřebí velice rázně vycenit zuby a zavrčet:

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (Jan 2, 13–16)

Shrneme-li: Princip „Dobrý člověk“ NENÍ snaha dělat ze sebe něco, co ještě nejsem, není to pokus o přetvářku, není to podlézání někomu, kdo se ke mně nechová hezky, není to automatický souhlas se vším, co ke mně zvnějšku přichází. Princip „Dobrý člověk“ JE drobné vytrvalé každodenní úsilí o bdělost vůči svému nitru a vůči svému okolí. V tuctových životních situacích vědomě sdílíme kousky dobra – nejen ty, které v sobě už máme, ale především v miniaturních krůčcích vytváříme nové. Pokoušíme se o „vlásek“ překročit své momentální vnitřní hranice a tak, jak to právě zvládneme, v sobě – ve své duši – přetavit kousek toho méně dobrého v něco lepšího, a to sdílet se svým okolím.

Důležité tedy je, aby nic z toho nebylo hrané navenek jenom proto, že víme, že bychom to takto „měli dělat“. To, co z nás vyzařuje na venek, musí autenticky vycházet z našeho nitra. Proto na sobě potřebujeme pracovat a v souladu se silou Krista a tím s její pomocí vytvářet vlastním kultivujícím úsilím harmonii a řád ve své duši, a ty pak láskyplně vyzařovat na venek – samozřejmě je-li to adekvátní dané situaci. Alfou a omegou tohoto úsilí je proto odpuštění.

Princip „Odpuštění“

Než s odpuštěním začnete, dopřejte si aspoň měsíc času na osvojení si předchozího životního principu Dobrý člověk, jak je popsáno v sekci Postupný rozběh.

Přijetí

Video a zvuk

Připravujeme…

Toto pojednání o osobním rozvoji jsme začali zjištěním, že pomyslným podhoubím, ze kterého vyrůstají mnohé životní trable, jsou nezřídka emocionální a psychické těžkosti – od opakovaných projevů nepohody, stresu a třeba příznaků vyhoření, až po vracející se konflikty v osobním i v pracovním životě, či dokonce zdravotní problémy vzniklé zdánlivě bez příčiny. Došli jsme k následujícímu poznání:

Na počátku emocionálních a psychických těžkostí jsou nezřídka primární emocionální zranění (např. pocit opuštění) a s nimi spojená základní negativní přesvědčení (např. „aby mě měli rádi, musím se víc snažit“), která typicky vznikají v dětství.
Jedno i druhé se v průběhu času „potvrzuje“ a tím posiluje díky opakujícím se životním těžkostem, jež jsou si vzájemně podobné.
Důsledkem je, že uvnitř v nás vznikají citlivá místa, jež jsou uložena především v astrálním těle (hovoříme o podvědomí) a v éterickém těle (hovoříme o nevědomí).
Proto síly, kterými na nás skrytá citlivá místa působí, (zatím) výrazně převyšují možnosti našeho bdělého vědomí.

Tento pomyslný řetězec příčin a následků ilustruje následující série obrázků, které už známe:

Vnitřní citlivá místa jsou pak typicky na pozadí opakujících se životních trablů, problémů a konfliktů doma i v práci. Aby se určitý problém zmenšil nebo i vymizel, potřebujeme na své straně (neboť změnit můžeme jen sebe) dosáhnout toho, že se citlivá místa budou projevovat méně, ideálně vůbec. První a základní možností, jak toho dosáhnout je, tato citlivá místa pomyslně zmenšit. Lze to provést obecným postupem, který se na první pohled jeví jednoduchý:

Vyzvednout emocionální zranění a s ním spojené negativní přesvědčení, jež jsou podstatou citlivého místa, z podvědomí/nevědomí.
Z úrovně bdělého vědomí zmenšit toto emocionální zranění a s ním spojené negativní přesvědčení, a dát jim jiný, konstruktivnější, obsah.
Tímto novým obsahem přepsat uprázdněné místo v podvědomí/nevědomí.

Reálně to tak snadné není, ale existují různé tzv. klasické i tzv. alternativní metody, jak tento postup prakticky provést. Základní problém přitom je, jak zmenšit již existující emocionální zranění a s ním spojené negativní přesvědčení. Jednu z možností nabízí úvaha, která vyplývá z nám známého Newtonova Zákona akce a reakce: „Proti každé akci vždy působí stejná, opačně orientovaná, reakce.“ Neboli čím víc do něčeho tlačím, tím víc to tlačí do mě. Čím víc s něčím bojuji, tím větší to klade odpor. Čím víc něco odmítám, tím se mi to jeví větší.

Byl si toho dobře vědom například známý průkopník osobního rozvoje Dale Carnegie (1888-1955), který své žáky proto mj. učil principu přijetí: „Spolupracuj s tím, co nedokážeš změnit. Vnitřně přijmi to nejhorší, co může nastat, a z této pozice pracuj na jejím zlepšení.“ Zde hned doplňme, že přijetí neznamená kapitulaci. Jde o to, dostat se vnitřně do klidu a rovnováhy, a z této pozice se pokusit efektivně jednat.

Přeneseno na naše skrytá citlivá místa z toho logicky vyplývá: Pokud se mi podaří něco vnitřně přijmout, stane se to pro mě menším. Proto jedním ze základních způsobů, jak ve svém vnímání zmenšit již existující emocionální zranění a s nimi spojená negativní přesvědčení, je přijmout je, a ideálně přijmout i situace, které kdysi byly jejich příčinou.

Často ale nevíme, co je konkrétně obsahem našich citlivých míst, ani co bylo příčinou jejich vzniku. Jediné, co známe, jsou životní trable, problémy a konflikty, se kterými jsme konfrontováni. Zde tedy vzniká otázka – jak přijmout něco, co nevíme, co je? Existuje ale mechanismus projekce – s jeho pomocí můžeme obejít to, že „nevíme“. Připomeňme si, že projekce je podvědomá snaha vidět na jiných lidech svá skrytá citlivá místa. Vidíme je nepřímo tak, že nás takoví lidé svým chováním štvou nebo i emocionálně zraňují, nebo nám jsou prostě nesympatičtí. Mnohdy se nevědomě stavíme až do pozice „oběti“:

Propojíme-li projekce ve vztazích mezi lidmi s principem přijetí, dojdeme k překvapivému výsledku. Krok za krokem to ilustruje následující „komiks“ (jako protistrana je použit muž – tedy „ON“, abychom se nemuseli potýkat s rozdílným skloňováním mužského a ženského rodu):

(1)
Citlivé místo je vyznačeno trojúhelníčkem – máme je v sobě do jisté míry oba, jsme jenom lidé.
ON udělal něco nehezkého.

(2)
Emocionálně mě to zasáhlo a v hlavě mi běží „všichni se do mě navážejí“.
Tím se z mého podvědomí „ozvalo“ emocionální zranění a s ním spojené negativní přesvědčení.

(3)
Podvědomě se snažím si pomoci prostřednictvím projekce
-> negativně na NĚM vnímám obsah svého zasaženého citlivého místa
(a je jedno, zda si jej jsem vědom/a nebo ne),
zvětšený o to, že i ON pravděpodobně má nějaké takové citlivé místo.

(4)
ON mi tedy nepřímo a přibližně ukazuje na to, co je obsahem mého zasaženého citlivého místa
-> velice přibližně mi tento obsah zrcadlí.

(5)
To, co na NĚM negativně vnímám, tj. to, čím mě emocionálně nebo jinak zasáhnul,
na NĚM z vlastního rozhodnutí přijmu … aniž bych kapituloval/a nebo rezignoval/a.

(6)
Tím nepřímo přijmu obsah mého citlivého místa a tím jej pro sebe zmenším.
Dostanu se tak (alespoň částečně) do emocionální rovnováhy a uklidnění.

(7)
Ve stavu emocionálního uklidnění mohu účinněji a s „chladnou hlavou“ reagovat na situaci,
která nastala, nastavit si hranice a případně zjednat nápravu.

Jde tedy o to, že vnitřně přijmu to, čím mě daný člověk štve nebo i emocionálně zraňuje, nebo mi je prostě nesympatický. Může se jednat jak o současnou situaci, tak o situace dávno minulé. Tím nepřímo přijmu obsah mého citlivého místa, který neznám, a tím jej ve svém vnímání zmenším. Tím, že vnitřně přijmu chování nebo vlastnost jiného člověka, které jsou pro mě ošklivé, zraňující nebo zavrženíhodné, nepřímo přijmu obsah svého citlivého místa, který neznám … s výhledem, že se zlepší můj vnitřní klid a rovnováha, a že mě toto citlivé místo bude v životě ovlivňovat méně než dosud. Když vnitřně přijmu něco, čím mě daný člověk štve nebo i emocionálně zraňuje, neznamená to kapitulaci ani rezignaci. Naopak – ve stavu vnitřního klidu a rovnováhy mohu účinněji a s „chladnou hlavou“ reagovat na situaci, která nastala, nastavit si hranice a zjednat nápravu, je-li třeba.

Přitom zda něco přijímám nebo ne mi sděluje mé vlastní tělo. Zeslabí se nebo i vymizí dosavadní vnitřní pocity (např. lítost, křivda, vztek, tlak na hrudi, „knedlík“ v krku, bolest mezi lopatkami apod.), spojené s danou situací nebo s daným člověkem. Úměrně tomu se zmenší potřeba, projevovat tyto pocity navenek formou emocí.

Je tu ale jeden problém – přijmout na druhém člověku (nebo i na sobě) něco, co je jakkoliv zavrženíhodné, je zpravidla velmi nesnadné: Abychom něco dokázali přijmout, obzvláště na jiném člověku, potřebujeme pro to najít nějaké rozumné zdůvodnění, najít v tom nějaký smysl. Upřímně řečeno – ve spoustě, ne-li ve většině ošklivostí, které se dějí, se žádný rozumný smysl najít nedá. Příčilo by se to zdravému rozumu a jen bychom se obelhávali. Abychom byli upřímného přijetí vůbec schopni, potřebujeme se posunout ještě o krůček dál – a to od přijetí k odpuštění. Oč se jedná si vysvětlíme v následujícím pokračování.

Odpuštění

Video a zvuk

Připravujeme…

Na začátku tohoto pojednání o osobním rozvoji jsme si připomněli, že na tento svět přicházíme s cílem odpracovat nějaké dluhy minulosti, něčemu novému se naučit a vytvořit něco jedinečného. Kdyby náš život byl jenom procházka růžovou zahradou, asi bychom se nic moc nenaučili a cíle svého života bychom asi minuli. Takovýto pohled na život a na svět je ale pohledem z jiné perspektivy, než je ta naše běžná každodenní pozemská. Je to vyšší perspektiva, která například vnímá i to, že my lidé jsme duchovní bytosti. Že výchozí idea, na základě které jsme vznikli a vyvíjíme se, je „vyvinout se v bytost, která myslí, a dokáže si proto uvědomit, kdo je a proč tu je; v bytost, která soucítí, a je proto schopná pojmout zájmy a potřeby své i svých bližních; a v bytost, která má svobodnou vůli, a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat“. Že se vracíme na Zemi, do hmotného světa, abychom se tomu učili metodou pokusů a omylů.

Zatím jsme ve stádiu vývoje, kdy už máme svobodnou vůli, ale zatím ji nedokážeme využívat ani uvědoměle ani zodpovědně. Omyly, kterých se ze své svobodné vůle dopouštíme, dokážou být i škodlivé, bolestivé, zavrženíhodné, a při pohledu z běžné lidské perspektivy často i neomluvitelné a neospravedlnitelné – připomeňme si např. zneužívání dětí, násilí, válečné hrůzy a jiná zvěrstva… Všechno toto musí být v lidské společnosti potíráno a po zásluze trestáno. Ale to nic nemění na tom, že jak tyto činy, které se dějí, tak sankce a tresty, slouží v konečném důsledku k tomu, abychom se svou svobodnou vůli naučili používat uvědomělým a zodpovědným způsobem.

Dokážeme-li si toto uvědomit, a vnímat svět z této vyšší perspektivy, pak věci, které se dějí na všech úrovních, nám mohou začít dávat smysl. A sice hlubší smysl – takový, který dokáže obsáhnout široké kosmické souvislosti našeho lidského bytí, současně neomlouvá ani neospravedlňuje, co se stalo, a po zásluze to trestá. A když začneme vnímat hlubší smysl, pomůže nám to vnitřně přijmout to, co je jakkoliv zavrženíhodné, a přitom před tím nekapitulovat, nerezignovat, ani to neomlouvat nebo ospravedlňovat. A toto nekapitulující neomlouvající přijetí, vycházející z vnímání vyšší perspektivy a z rozpoznání hlubšího smyslu, nazýváme odpuštění.

Odpuštění není slepé nebo poslušné přijetí. Odpuštění není pouhé „co jsme si, to jsme si“.

Odpuštění je hluboké vnitřní přijetí, které vychází
z vyšší perspektivy vnímání světa a života a rozpoznává proto hlubší smysl,
a přitom nekapituluje ani falešně neomlouvá.

Hovoříme-li tedy v mezilidských vztazích o potřebě přijetí, je toto přijetí v podstatě možné pouze tehdy, když je pozdvihneme na úroveň odpuštění. Pátý krok „komiksu“, který je uveden v předchozí části, si proto můžeme upravit a znázornit jej takto:

(5)
To, co na NĚM negativně vnímám, tj. to, čím mě emocionálně nebo jinak zasáhnul,
MU z vlastního rozhodnutí odpustím … aniž bych kapituloval/a nebo rezignoval/a.

Odpuštění má zásadní význam jak pro člověka, který dokáže odpustit, tak pro mezilidské vztahy i pro lidské společenství jako celek. Možnost odpouštět máme teprve od doby, kdy na Zemi před zhruba 2000 lety pobýval Kristus. Jak k tomu došlo? Svou inkarnací do lidského těla Ježíše a smrtí na kříži na Golgotě vštípil Kristus lidským JÁ zárodek síly, která je kvalitativně shodná s jeho vlastní tvůrčí sílou. Pokud se rozhodneme odpustit, tento zárodek síly Krista v době probouzíme a aktivujeme. To nám společně se silou Ducha svatého (viz seriál Letnice) otevírá možnost zaujmout pohled z vyšší perspektivy, rozpoznat hlubší smysl v tom, co se událo, a transformovat to v sobě v přijetí – neboli odpustit. Probouzející se zárodek Kristovy tvůrčí síly přitom využijeme zejména pro vnitřní transformaci toho bolestivého, co se událo, v hluboké přijetí. To je zásadní pokrok proti dřívější době, kdy lidé tuto sílu neměli, a tedy ani možnost odpustit. Buddha žil půl tisíciletí před Kristem a učil, že život je utrpení a lze se jej zbavit pouze tak, že co možná rychle vystoupíme z koloběhu inkarnací. Musel to učit, tehdy to jinak nešlo (až na výjimky zasvěcenců, kteří procházeli speciálním výcvikem). Dnes to jde i jinak než v době Buddhy, pokud se pro to rozhodneme.

Je kromě toho ještě jiný důvod, proč nám lidem byla možnost odpouštět vůbec poskytnuta? Odpověď je relativně snadná, dává ji výchozí tvůrčí idea člověka – abychom se mohli stát svobodnými bytostmi. Tj. takovými, které nejsou nikým a ničím vedeny a ze své vůle konají uvědoměle a zodpovědně. Než se tomu naučíme, a možná i poté, spolu budeme muset i bez vnějšího vedení vzájemně vyjít. Jediná možnost, jak toho dosáhnout, je postavit společné bytí na základech odpuštění. To neznamená, že mezi lidmi už nebudou konflikty. Budou – ale jde o to, dokázat je z vlastní svobodné vůle překonat, a přitom i o něco rozšířit své vědomí a své srdce.

Schopnost odpouštět tak bude nabývat na významu a měla by se stát jednou z našich nejdůležitějších sil.

Pokud se rozhodneme někomu něco odpustit, existují asi tři základní možnosti, jak to provést:

Máme tak hlubokou víru, že z ní můžeme čerpat i sílu k odpuštění – tedy sílu Krista. Příkladem může být Matka Tereza.
Jsme již tak vyvinutou bytostí, že sílu odpustit, tj. sílu Krista, ať už jí tak říkáme nebo ne, dokážeme čerpat ze svého JÁ. Příkladem může být Nelson Mandela.
Jsme běžní lidé a nemáme ani dostatečnou víru ani dostatečně probuzenou sílu Krista ve svém JÁ. Co s tím?

Třetí – a nejčastější – případ naznačuje, že odpuštění nemusí být zpočátku snadné, neboť sílu odpouštět je třeba uvnitř sebe probudit a vycvičit. Než se nám to podaří, může pomoci si uvědomit, že nikdo nejsme dokonalý a každý chybuje. Ilustruje to i Bible například následujícím příběhem:

Za úsvitu se pak vrátil do chrámu, kam se k němu scházel všechen lid. Posadil se tedy a učil je. Znalci Písma a farizeové tehdy přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed se slovy: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu, když cizoložila. Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Těmi slovy ho pokoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když se ho však nepřestávali ptát, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem.“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, začali se jeden po druhém vytrácet, počínaje od nejstarších. Nakonec tam Ježíš zůstal sám s tou ženou stojící uprostřed. Ježíš se zvedl a zeptal se jí: „Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?“ „Nikdo, Pane,“ odpověděla. „Ani já tě neodsuzuji,“ řekl jí Ježíš. „Jdi a už nehřeš.“ (Jan 8, 2-11)

Kromě toho že nikdo nejsme dokonalý, tento příběh naznačuje také vyšší perspektivu a hlubší smysl, když Ježíš „prstem po zemi“ obrazně zaznamenává karmu, kterou si žena svým konáním vytvořila.

Nicméně uvědomění vlastní nedokonalosti by nám v dnešní době sotva stačilo. Máme ale k dispozici pomůcky pro odpuštění, které i dnešnímu zaměstnanému člověku (pokud se pro to rozhodne) umožňují rychle a do hloubky odpustit i tehdy, když ještě nemá dostatek vlastní síly k získání potřebné vyšší perspektivy a k rozpoznání hlubšího smyslu toho, co se stalo. Tyto pomůcky poskytuje tzv. Tippingova metoda odpuštění, se kterou se obeznámíme v následující části.

Tippingova metoda

Video a zvuk

Připravujeme…

Tippingova metoda odpuštění je pojmenována po svém autorovi. Byl jím americký psychoterapeut Colin Tipping (1941–2019). Hledal způsob odpuštění „pro praxi“, který bude jednoduchý, rychlý a anonymní (tj. bez účasti kohokoliv jiného). Výsledkem jsou jednoduché pomůcky pro odpuštění, které umožní účinně a hluboce odpustit i tehdy, když to ještě nedokážeme z vlastní síly a vůle, a současně trénuje naši vnitřní sílu a vůli tak, abychom postupně dokázali odpouštět i bez pomůcek. Jedná se o jednoduché postupy krok-za-krokem, vhodné zejména pro lidi, kteří nemají moc času a/nebo nechtějí své problémy sdílet s někým jiným.

Tippingovy pomůcky odpuštění nás nenápadně vedou k získání potřebné vyšší perspektivy a k rozpoznání hlubšího smyslu toho, co se stalo. Proto také autor původně nazval svou metodu „radikální odpuštění“, ale po jeho smrti se vžil název „Tippingova metoda“. Kromě názvu „pomůcky pro odpuštění“ se setkáme i s označením „nástroje pro odpuštění“ – znamená to totéž.

V každé z pomůcek je ve vhodné formě obsažen Tippingův obecný postup odpuštění, který zahrnuje pět fází:

Vyprávění příběhu
Ve stručnosti sami pro sebe řekneme nebo napíšeme, oč se jedná (co nám kdo udělal).
Procítění pocitů
Dovolíme si krátce procítit pocity, resp. vyjádřit emoce, které máme s danou situací spojené.
Rozboření příběhu
Na danou situaci se stručně podíváme z perspektivy projekcí, čímž ji ve svém vnímání „rozboříme“.
Přerámování příběhu
Danou situaci zasadíme ve svém podvědomí do pomyslného nového „rámu dokonalosti“ – tím získáme pohled z vyšší perspektivy, poodhalí se nám hlubší smysl toho, oč se v daném případě jedná, změní se naše vnímání této situace, a pocítíme v sobě něco jako nadčasovou lásku … a typicky úlevu.
Integrace změn
Nové vnímání situace zakotvíme v podvědomí (zapojením těla – dýcháním, pohybem, hudbou).

Pro běžné využití jsou nejčastěji vhodné tři základní pomůcky pro odpuštění, kterými doporučujeme začít:

Čtyři kroky k rovnováze.
Jsou nejrychlejší, avšak relativně povrchní. Účelem je okamžitá „první pomoc“ pro rychlý návrat do emocionální rovnováhy. Stáhněte si PDF, vytiskněte jako kartičku, vložte do peněženky a noste při sobě, dokud se 4 kroky nenaučíte nazpaměť. Na jedno použití je třeba asi 15 sekund. Zásady:
– Ihned poté, co nastala daná nepříjemná situace.
– Je-li možno, tak zpaměti přeříkat nahlas, jinak v duchu.
– Je-li možno, pak za každým krokem prodýchnout.
– Podle potřeby několikrát za sebou zopakovat.
.
Pracovní list a/nebo 13 kroků pro odpuštění jiným lidem.
Standardní pomůcka pro většinu situací běžného života – „zlatý střed“. Pracovní list (PDF) i 13 kroků (MP3) si stáhněte a uložte. Na jedno použití je třeba asi 15 – 20 minut. Zásady:
– Pracovní listy píšeme, 13 kroků posloucháme – alespoň zpočátku doporučujeme vyzkoušet obojí a pak si vybrat podle vlastní preference (nicméně pracovní list je ze zkušenosti o něco účinnější).
– Všechno říkejte nahlas a s dostatkem energie a pohybu – řekli bychom „pracujte s vervou“.
– O odpovědích na otázky, které jsou na mnoha místech kladeny, moc nepřemýšlejte, odpovězte první, co vás napadne.
.
Tři dopisy pro odpuštění jiným lidem.
Jsou nejúčinnější, avšak časově náročnější. Účelem je řešení náročných a hlubokých témat. Stáhněte si návod (PDF), jak tři dopisy používat, a postupujte podle něj. Na první dopis je třeba asi 20 – 30 minut, na druhý asi 15 – 20 minut a na třetí dopis asi 5 – 10 minut.

Tři základní pomůcky pro odpuštění shrnuje následující tabulka.

Pomůcka	Typické použití	Hloubka účinku	Rychlost použití
Čtyři kroky k rovnováze	Okamžitá „první pomoc“ pro rychlý návrat do emocionální rovnováhy. Čas na jedno použití: 15 sekund	X	X X X
Pracovní list / 13 kroků pro odpuštění jiným lidem	Standardní pomůcka pro většinu situací běžného života v zaměstnání i v soukromí. Čas na jedno použití: 15 – 20 minut	X X	X X
Tři dopisy pro odpuštění jiným lidem	Velmi účinná pomůcka pro náročné nebo dlouho se vlekoucí situace. Čas na jedno použití: – první dopis 20 – 30 minut – druhý dopis 15 – 20 minut – třetí dopis 5 – 10 minut	X X X	X

Poté, co jste si vyzkoušeli tři základní pomůcky a trochu se s nimi sžili, doporučujeme pokročit dál. Proklikněte se na stránky Tippingovy metody:

V sekcích „Jak odpustit Jiným“ a „Jak odpustit sobě“ najdete popis, „co použít, když…“ – neboli v jaké situaci jsou vhodné jaké pomůcky pro odpuštění. Z obou těchto „návodů“ se přímo prokliknete ke stažení zvolené pomůcky.

Postupným používáním zjistíte, které pomůcky vám nejlépe vyhovují, a získáte i schopnost odhadnout, kterou pomůcku je třeba v dané situaci využít. Pak můžete jít rovnou na stránky Tvořím svůj život:

Tam si vybranou pomůcku můžete v sekci „Ke stažení“ přímo stáhnout a případně si podle připojeného návodu osvěžit, jak se používá.

Při používání pomůcek pro odpuštění mějte vždy na paměti tato základní pravidla:

Pomůcky nejsou mentální cvičení, nehledejte v nich logiku; nechte se jimi s důvěrou vést.
S tím, co po vás pomůcky požadují, nemusíte souhlasit – stačí to udělat, ať už si o tom myslíte cokoliv -> platí „Fake it till you make it“ (aneb „Dělej to jenom ‚jako‘, dokud to nezvládneš“).
To platí i pro pojem „dokonalost“, který Tippingovy pomůcky používají.
Pomůcky, které se píšou (pracovní listy, dopisy) nikam neukládejte, nikomu neposílejte ani neukazujte, a co nejdříve je zlikvidujte – ideálně tak, že je spálíte, nebo aspoň roztrháte na kousky.

Pojem „dokonalost“ je vždy v nějaké formě zahrnutý ve čtvrté fázi odpuštění, tj. v přerámování příběhu. To v sobě v té či oné formě skrývá otevření vyššího pohledu spojeného s jakoby nadčasovou láskou. A to nás vede k rozpoznání možnosti, že to, co se událo, mohlo mít hlubší smysl. Například pracovní list nám v rámci přerámování příběhu napomáhá ke změně perspektivy a k rozpoznání hlubšího smyslu následující formulací:

Nyní si uvědomuji, že to, co jsem prožíval/a (můj příběh oběti), bylo dokonalým obrazem mého lidsky zúženého vnímání situace. Pochopil/a jsem, že tuto zdánlivou „realitu“ mohu změnit tak, že budu ochoten/-na vidět s duchovním nadhledem dokonalost této situace. Například …
_{(Pokuste se svůj příběh formulovat nově, z vyššího – duchovního – pohledu. Stačí obecné prohlášení, kterým vyjádříte, že víte, že všechno je dokonalé. Jestliže jste však schopni vidět, jakého daru se vám opravdu dostává, pak můžete být zcela konkrétní. Poznámka: Často toho schopni nejste, to je v pořádku.)}

Závěrem připomeňme, že při práci s pomůckami pro odpuštění platí zásada PRAXE, zásada SNAHY bez OČEKÁVÁNÍ a zásada PRAVIDELNOSTI a VYTRVALOSTI, které jsme zmiňovali začátkem tématu osobního rozvoje. A především v sobě musíme najít VŮLI začít. Zkušenosti potvrzují, že když začneme a vytrváme, získáváme větší a větší sílu odpouštět bez pomůcek. Neboli – kromě zmenšování citlivých míst odpouštěním zvětšujeme i svou sílu bdělého vědomí.

Důsledky a souvislosti

Video a zvuk

Připravujeme…

Když jsme na začátku hovořili o životních trablech, došli jsme k následujícímu poznání:

Na počátku emocionálních a psychických těžkostí jsou nezřídka primární emocionální zranění (např. pocit opuštění) a s nimi spojená základní negativní přesvědčení (např. „aby mě měli rádi, musím se víc snažit“), která typicky vznikají v dětství.
Jedno i druhé se v průběhu času „potvrzuje“ a tím posiluje díky opakujícím se životním těžkostem, jež jsou si vzájemně podobné.
Důsledkem je, že uvnitř v nás vznikají citlivá místa, jež jsou uložena především v astrálním těle (hovoříme o podvědomí) a v éterickém těle (hovoříme o nevědomí).
Proto síly, kterými na nás skrytá citlivá místa působí, (zatím) výrazně převyšují možnosti našeho bdělého vědomí.

Tento pomyslný řetězec příčin a následků připomíná směrem odshora dolů levá polovina následujícího obrázku:

Pravá polovina obrázku znázorňuje, co se typicky stane, když začneme odpouštět:

Zmenší se citlivá místa, jež jsou uložena především v astrálním těle (hovoříme o podvědomí) a v éterickém těle (hovoříme o nevědomí) – tím se zmenší síly, kterými na nás působí naše podvědomí a nevědomí.
Opakující se, vzájemně si podobné, životní těžkosti, začnou jako by blednout a ztrácet dosavadní důraz.
Naše podvědomá tendence vidět svá skrytá citlivá místa na jiných lidech už nemá tolik „materiálu“ jako dosud -> i naše projekce začnou jako by blednout a ubývá jich.
V konečném důsledku tím dostáváme sebe a svůj život o něco více než dosud pod vlastní kontrolu.

Kromě tohoto velice podstatného důsledku má odpuštění ještě nemálo dalších souvislostí, se kterými se budeme postupně seznamovat. Teď si pro ilustraci uveďme tři z těchto souvislostí.

Souvislost první: Jednotlivé fáze odpuštění v sobě skrývají tři kroky obecného postupu pro zmenšení citlivých míst, které jsme uvedli na začátku v rámci tématu přijetí:

Fáze odpuštění	Obecný postup zmenšení citlivých míst
Vyprávění příběhu Procítění pocitů	Vyzvednout emocionální zranění a s ním spojené negativní přesvědčení, jež jsou podstatou citlivého místa, z podvědomí/nevědomí.
Rozboření příběhu Přerámování příběhu	Z úrovně bdělého vědomí zmenšit toto emocionální zranění a s ním spojené negativní přesvědčení, a dát jim jiný, konstruktivnější, obsah.
Integrace změn	Tímto novým obsahem přepsat uprázdněné místo v podvědomí/nevědomí.

Souvislost druhá: Z pohledu článků lidské bytosti se v průběhu pěti fází odpuštění odehrává následující:

Fáze odpuštění	Dění v rámci článků lidské bytosti
Vyprávění příběhu	Vůle: Vyzvedáme obsah citlivého místa z éterického těla do astrálního těla.
Procítění pocitů	Cítění: Aktivujeme obsah citlivého místa v astrálním těle.
Rozboření příběhu	Myšlení: Aktivovaný obsah citlivého místa zpřístupňujeme bdělému vědomí a z této úrovně tento obsah narušujeme.
Přerámování příběhu	Získáváme nebo aspoň tušíme vyšší perspektivu, otevíráme se možnosti hlubšího smyslu toho, co se událo, a obojí propojujeme s láskou -> tím probouzíme sílu Krista v našem JÁ -> v astrálním těle zmenšujeme a měníme obsah citlivého místa. Přitom se ale odehraje ještě něco velice podstatného, jak si vzápětí vysvětlíme ve třetí souvislosti…
Integrace změn	Ukládáme zmenšený a změněný obsah citlivého místa z astrálního těla zpět do éterického těla.

Zpravidla se nám tím uleví, což byla typicky první motivace, která nás k odpuštění přivedla. Navíc zčásti vyvazujeme ze „služby“ odpůrčí a elementární bytosti, s jejichž „pomocí“ jsme své astrální tělo, svou duši, kontaminovali – neboť na pozadí všeho, co jsme si dosud vysvětlili ohledně vzniku emocionálních zranění a negativních přesvědčení, mají lví podíl právě odpůrčí bytosti a jimi ovládané elementární bytosti.

Souvislost třetí: Víme, že při přerámování příběhu v astrálním těle, resp. v duši, zmenšujeme a měníme obsah citlivého místa, které je důsledkem emocionálních zranění a s nimi spojených negativních přesvědčení. A víme i to, že se za tím mohou skrývat ještě mnohem hlubší, např. karmické, příčiny. Tato „změna obsahu“ probíhá při odpuštění tak, že za pomoci síly Krista, jež se při odpuštění aktivuje, rozpouštíme ve svém astrálním těle, resp. v duši, v nic obsah, který je kontaminován, a z tohoto nic vytváříme nový vlastní nekontaminovaný obsah. A tato nová individuální nekontaminovaná část astrálního těla, resp. duše, kterou jsme takto vlastním úsilím při odpuštění vytvořili – to je naše Vyšší Já! Připomíná to již známý obrázek s tím, že obdobná přeměna éterického a fyzického těla přijde na řadu v budoucnosti (výjimky potvrzují pravidlo):

Jinými slovy – odpuštění je v rámci vědomého kultivování každodenního života základním způsobem našeho vývoje. Rozpouštíme, co je v našem astrálním těle a v duši kontaminované, a vytváříme to znovu v zušlechtěné individuální formě – ve formě Vyššího Já. Vyšší Já je první duchovní článek naší bytosti a mj. odpuštěním na něm pracujeme a tím se vyvíjíme. Když jsme inkarnováni, můžeme si Vyšší Já představit jako tu část astrálního těla, resp. duše, kterou jsme vytvořili vlastními silami (v tomto případě odpuštěním) – je naše a máme ji pod kontrolou. Uplatňováním životního principu „Dobrý člověk“ ze svého Vyššího Já rozdáváme a tím pomáháme lidem ve svém okolí. Tím z našeho Vyššího Já paradoxně neubývá. Právě naopak – když své Vyšší Já nesobecky využíváme k takto pozitivnímu účelu, dále jej rozvíjíme a zušlechťujeme.

Co říci závěrem? Bylo by naivní si myslet a neférové slibovat, že odpuštěním se náš život stane bezstarostnou růžovou zahradou. Odpuštění je velmi mocný princip, kterým obsáhneme velkou část životních těžkostí, ale ne vždy všechny. Může se totiž jako by uvolnit prostor k tomu, aby mohly přijít další životní výzvy, typicky hlubšího charakteru než ty dosavadní. Ty mají zpravidla karmické příčiny. Odpuštěním jsme si připravili pevnou půdu pod nohama pro to, abychom i tyto hlubší životní výzvy dokázali zvládnout – a tím se dále učit a dále se rozvíjet. Abychom na to měli i sílu, potřebujeme ji cíleně trénovat. Úvodním krokem v tréninku této síly bdělého vědomí je třetí základní životní princip „chyba jako příležitost“, následovaný „šesti základními cvičeními“.

Princip „Chyba jako příležitost“

Video a zvuk

Připravujeme…

Oč se jedná

Cílem nás lidí je vyvinout se ve svobodnou, uvědoměle a zodpovědně konající bytost. Jak jinak se tomu naučit než tím, že budeme dělat chyby, a z těchto chyb se učit – dělat chyby je v podstatě naše lidské privilegium (tuto možnost nemá žádná z bytostí duchovní hierarchie). V životě se to projevuje tak, že se nám často leccos nepodaří a děláme i věci, které nás zpětně mrzí. Když jsme udělali něco, co jsme neměli dělat, nebo neudělali něco, co jsme měli udělat, nebo něco udělali jinak, než mělo být, může to v nás vyvolat pocity lítosti, výčitek, třeba jsme na sebe i naštvaní. Jenže už naše babičky říkávaly „co bylo, už se neodbude“, a dodávaly k tomu „nač plakat nad rozlitým mlékem“. Neboli – lítost, výčitky, stud, pocit nepatřičnosti, vztek na sebe apod. už nevrátí zpět jednou proběhlé události. Nicméně jako lidé máme každý aspoň špetku svědomí a tyto pocity a emoce v nás zákonitě vyvstávají. Jsou nepříjemné, často bolestivé.

Pokud se do takovéto situace dostaneme, je v pořádku si všemi těmito pocity a emocemi projít, procítit je a prožít je. Jen je třeba si dát pozor, abychom se v tomto stavu pomyslně nezasekli – nikomu a ničemu by to nepomohlo. Je důležité pokročit dál, postoupit od lítosti k činu – pokusit se překonat tento pomyslný „citrón“ a udělat z něj pomyslnou „limonádu“. Jinými slovy jde o to, učit se brát své chyby jako příležitost k poučení a k posílení sebe sama pro lepší zvládání dalších nezdarů, které život přinese.

K tomu se nabízí kombinace dvou kroků – jednak zmenšit ve své duši to, co bolí, jednak posílit své bdělé vědomí s cílem napravit, co lze, a příště to udělat jinak a lépe. Když bolest v duši „nepřebolí“ sama, je vhodné využít některou z pomůcek Tippingovy metody pro sobě-odpuštění a sebepřijetí. Druhý krok, tedy vědomě napravit, co lze, a příště to udělat jinak a lépe, bývá v Bibli označován slovem „pokání“ – řecky „metanoia“, neboli „obrácení, převrácení, změna smýšlení“. Toto „pokání“, neboli vědomá náprava a změna k lepšímu je podstatným, avšak ne jediným, cílem životního principu „chyba jako příležitost“.

Účinnou pomůckou pro uplatňování životního principu „chyba jako příležitost“ je každodenní cvičení, které nazýváme ohlédnutí za uplynulým dnem. Než s cvičením začnete, dopřejte si aspoň měsíc času na osvojení si předchozího životního principu Odpuštění, jak je popsáno v sekci Postupný rozběh.

Jak na to

Cvičení ohlédnutí za uplynulým dnem provádíme pravidelně 1x denně, a to večer krátce před usnutím. Potřebujeme 3 – 5 minut času.

Po ulehnutí, než usneme, si v protisměru času oživíme vzpomínky na uplynulý den a stručně je projdeme:

Postupem od večera zpět k ránu si v paměti necháme vyvstat obrazy prožitých událostí.
Tyto prožitky uplynulého dne pozorujeme zvnějšku jakoby očima jiného člověka – neutrálního vnějšího pozorovatele, a krátce se u nich zastavujeme.
Zapojíme vůli, dáme co možná stranou pocity a emoce, a jakoby z ptačí perspektivy, bez posuzování a bez hodnocení, s použitím věcného myšlení, pohlížíme na prožité situace:
1. Danou situaci si krátce a věcně shrneme – co se přesně odehrálo?
2. Konstatujeme svůj aktuální stav – „OK, takový/-á teď jsem, to je současný stav mého vývoje“ – a zamyslíme se (bez dlouhého hloubání) nad poučením do budoucna::
  - Týká-li se daná situace našeho jednání, spočívá poučení zpravidla v tom, co a jak by se příště dalo udělat jinak (lépe).
  - Týká-li se daná situace určitého prožitku, může poučením být třeba uvědomění, že jsem danou situaci vnímal/a zúženě nebo zkresleně.
3. Pokud jsme svým konáním v dané situaci ovlivnili i někoho jiného:
  - Pokusíme se krátce zaujmout jeho/její pozici – co to v něm/ní mohlo vyvolat, jak se asi cítil/a?
  - Položíme si upřímnou otázku, zda by v dané situaci nebylo na místě pokusit se napravit emocionální nepohodu, pokud jsme ji tomu druhému člověku způsobili – třeba upřímnou omluvou.
Na závěr je vhodné si odpovědět na otázku „Zač jsem dnes vděčný/-á?“
V průběhu následného usínání se můžeme pokusit vnímat, jak naše duše (tedy část astrálního těla a JÁ) opouští naše tělo a rozpíná se mimo ně.

„Ohlédnutí za uplynulým dnem“ je možné začít po kouskách a teprve postupem času obsáhnout celý den. Můžeme zahrnout všechny události nebo se zaměřit jen na konkrétní téma, které pro nás je právě důležité.

Může se stát, že během cvičení usneme a „nedojdeme“ tedy až k ránu právě končícího dne. To je v pořádku, ale pokud by se to stávalo soustavně, můžeme zkusit dělat cvičení vstoje.

Ohlédnutí za uplynulým dnem - stáhnout návod

Rozšiřující informace

Na dokreslení ohlédnutí za uplynulým dnem si nejdříve doplňme dva úryvky z pera Rudolfa Steinera:

Večer před usnutím si uděláme chvilku, během které si oživíme vzpomínky na uplynulý den a projdeme si je proti směru času. Není důležitá přesnost ani úplnost. Důležité je, pohlížet na sebe a na dění uplynulého dne zvnějšku – jakoby očima jiného člověka. Jde o to se učit z lekcí, které přináší život. Průchod dnem začneme večer a postupujeme zpět k ránu… Toto krátké večerní ohlédnutí za uplynulým dnem děláme denně. Oživíme si ve vzpomínkách prožité události a to, jak jsme je prožívali, jak jsme reagovali, co jsme ne/udělali. Díváme se na to z perspektivy toho, že se chceme od života něco naučit. „Jak by to šlo udělat příště lépe?“ Takovéto otázky je třeba si klást. Výsledkem není, že bychom se otupovali vůči tomu, co se nám líbí a co ne. Naopak, začneme to vnímat jemněji. Důležité je, že nezůstáváme zaseknutí ve starostech a výčitkách z toho, co jsme ne/udělali, ale transformujeme to v pozitivní rozhodnutí, zkusit to příště znovu a lépe. Postupně se tak stáváme stavebním mistrem svého života. Rozumný stavitel také nestojí vedle domu, který právě postavil, a nelamentuje, co se nepovedlo. Naopak – odnáší si zkušenosti, které získal, aby příští dům postavil lépe. Nám jde o to, naučit se takto chovat vůči sobě. Lítost a výčitky nás táhnou dolů; naopak když se učíme, rosteme. Pláč nad rozlitým mlékem a starosti nás nikam neposunou – čas, který bychom jim věnovali, je třeba využít pro vlastní vývoj. Celé cvičení nezabere víc než 3 až 4 minuty času. Sílu k růstu, kterou cvičením získáme, při usnutí předáváme svému Vyššímu Já. Cvičení můžeme doplnit pozitivním předsevzetím pro svůj život nebo můžeme vyslat dobrou myšlenku lidem ve svém okolí. Tímto cvičením člověk sám sebe postupně přetváří, neboť tím osvobozuje své Vyšší Já od překážek pozemského života a naplňuje Vyšší Já obsahem, který podporuje jeho vývoj. (GA267)

Tím, že při tomto cvičení zapřeme své myšlení proti navyklému směru, kterým se ubírají události, posilujeme vůli. Svou vůli cvičíme právě tím, že vnímáme prožité události v protisměru času, odzadu dopředu… To je důležité – odpojit se na chvíli silou vůle od zaběhlého sledu událostí. Tím v sobě současně aktivujeme sílu, ovládat vůli z úrovně svého myšlení… (GA211)

Cílem „ohlédnutí za uplynulým dnem“ tedy je, učit se vědomě a pravidelně od života z toho, co se nepovedlo, a přitom:

Bez lítosti a bez výčitek se vnímat a přijímat takový/-á, jaký/-á právě jsem.
Přesto, a právě proto, si dávat svolení k dalšímu vývoji, a to z toho místa, kde se právě nacházím.
Takto posílen/a dále pracovat na svém zlepšení a zdokonalení s cílem sdílet je s ostatními.

Cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ míří primárně na vůli a na myšlení. Proto se ideálně doplňuje s odpuštěním za pomoci Tippingovy metody, která naopak cílí především na pocity a emoce. Nezvyklým postupem proti běžnému směru událostí rozvolňujeme svou vazbu na prostor a čas a svou závislost na smyslovém vnímání. Kromě posilování vůle proto podporujeme své myšlení, aby se stalo pružnější … v tom smyslu, že se myšlení odpoutává od navyklého reagování na vnější vjemy. Vnášíme i větší řád do působení tří základních sil své duše – zde především vůle a myšlení, a návazně i cítění. Společně s odpuštěním můžeme proto cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ považovat za důležitou součást vlastní duševní hygieny. Asi i z těchto důvodů je cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ považováno za východisko pro následných šest základních cvičení. Navíc můžeme „ohlédnutí za uplynulým dnem“ využít pro vlastní zpětnou vazbu, jak se nám dnes právě při šesti základních cvičeních dařilo.

Cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ nás vede také k tomu, že sami sebe začínáme vnímat více jako individuální součást našeho životního okolí a méně jako „střed světa“, kterému se nedostává, co by si zasloužil. Pomyslně tedy rozpouštíme své ego tam, kde je už nepotřebujeme. Když se takto začneme postupně vysvobozovat z pomyslného sevření svého ega, začneme zpravidla o to více rozpoznávat své dosud zúžené nebo zkreslené vnímání svých prožitků. Například:

Ego vzdychá „nikdo mi s ničím nepomůže“
… ale kolik lidí musí přiložit ruku k dílu, než si můžu koupit křupavý rohlík?
Ego vzdychá „jsem na světě sám/a“
… ale s kolika lidmi se denně opravdu dostanu do interakce?
Ego vzdychá „mám těžký život“
… ale ve srovnání s ochrnutým sousedem mám i přesto být zač vděčný/-á!

Z trochu jiného úhlu pohledu to symbolicky ilustruje i následující příběh o chrámu s tisícem zrcadel:

Kdysi dávno byl v jedné daleké zemi chrám s tisícem zrcadel. Jednou se tam zaběhl pes. Náhle okolo sebe spatřil tisíc jiných psů. Začal vrčet a viděl, jak i tisíc jiných psů vrčí. Rozvztekal se – a ostatní psi rovněž. Zcela vyčerpaný našel po dlouhé době východ. „Jak je ten svět zlý,“ říkal si, „tvoří ho samí vzteklí psi.“ Nepochyboval o tom, že ostatní psi jsou jeho nepřátelé. Svět pokládal za hrozivé místo…
Za nějaký čas přišel do chrámu tisíce zrcadel jiný pes. I on okolo sebe viděl tisíc jiných psů. Měl z nich velikou radost a vesele vrtěl ocasem. Tisíc jeho nových kamarádů mu rovněž vrtělo na pozdrav ocáskem. Pes měl radost, že i ostatní psi mají radost. Od té doby se pes stále znovu vracel do chrámu, aby se mohl radovat společně s ostatními. „Jak je ten svět krásný,“ říkal si. „Všude jsou přátelští psi vrtící ocasem!“ Nepochyboval, že ostatní psi jsou jeho přátelé. Svět pro něho byl radostným místem…

Při „ohlédnutí za uplynulým dnem“ mj. trénujeme své myšlení, aby se odpoutalo od chodu událostí a dokázalo se pohybovat proti směru času. Tím současně cvičíme své myšlení i v tom, aby se postupně dokázalo pohybovat v čase v obou směrech – tj. nejen proti směru, ale i vpřed po směru času, do budoucnosti. A to může mít dalekosáhlý důsledek pro náš další vývoj. Nikdo se totiž nevyhneme tomu, že určitým svým konáním, myšlením i cítěním si vytváříme karmické závazky, které bude třeba v budoucnu vyrovnat…

Za normálních okolností si ovšem nejsme vědomi ani svých karmických závazků, ani toho, co je nebo bude třeba udělat, abychom je vyrovnali. Dozvídáme se to zpravidla tak, že jsme k tomu přivedeni nějakým, pro nás typicky nepříjemným, způsobem. Můžeme říct, že k vyrovnávání svých karmických závazků jsme vedeni bolestí v nejširším slova smyslu. Nicméně schopnost pohybovat se ve svém myšlení i vpřed po směru času otevírá novou možnost. A to možnost rozpoznat potřebu a způsob vyrovnání určitého karmického závazku ještě předtím, než k tomu začneme být vedeni, resp. tlačeni, bolestí. Jinak řečeno: Cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ otevírá šanci začít vyrovnávat své karmické závazky vědomě a bez toho, že bychom k tomu museli být „motivováni“ bolestí v nejširším slova smyslu.

Cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ má co do činění také s naším posmrtným bytím. Zesnulý člověk prochází po smrti kromě jiného obdobím, kdy se potřebuje odpoutat od vazeb na hmotný fyzický svět. K těmto vazbám patří, vedle touhy po pozemských slastech, nevyřešených vztazích apod., také pomyslné „otevřené konce“ našich prožitků a činů. Toto posmrtné odpoutávání se od neuzavřených vnitřních záležitostí se odehrává v části astrální sféry, kterou nazýváme Kamaloka a v lidové tradici též „očistec“ (podrobně o tom hovoříme v seriálu Život mezi životy). Může proběhnout rychle, a může trvat desítky i stovky let. Je zřejmé, že doba odpoutání se od vazeb na hmotný fyzický svět může být tím kratší, čím méně neuzavřených vnitřních záležitostí si člověk pomyslně pronesl skrze „bránu smrti“. Neboli – čím více svých vnitřních záležitostí uzavřeme a vyrovnáme ještě za života tak, aby nás netížily ve vzpomínkách, tím kratší a snazší může být posmrtné odpoutání se od těchto vazeb na hmotný fyzický svět…

Při odpouštění a při „ohlédnutí za uplynulým dnem“ průběžně vyrovnáváme a uzavíráme i své vnitřní záležitosti. Tím vytváříme předpoklad pro to, aby naše posmrtné odpoutání se od vazeb na hmotný fyzický svět mohlo být co možná snadné a krátké. Smrt je na první pohled podobná usnutí – člověk přestane vnímat okolí a dochází k rozpojení článků bytosti člověka … je to znázorněno např. v kapitole Spánek a smrt. Cvičení „ohlédnutí za uplynulým dnem“ děláme až večer před usnutím nejen proto, abychom se mohli ohlédnout za celým uplynulým dnem, ale také, abychom si mohli své právě uzavřené věci během spánku „dozpracovat“ podobně, jako se to poděje po smrti. Cvičením „ohlédnutí za uplynulým dnem“ pracujeme tedy i na tom, aby naše posmrtné odpoutání se proběhlo co možná snadno a rychle.