Úvod

Abychom mohli pochopit důležité souvislosti lidské existence, potřebujeme si být vědomi toho, že jsme součástí vyššího celku – a to planetárního systému, který nazýváme Sluneční soustava. A potřebujeme rozumět i dvěma pohledům, resp. názorům, na Sluneční soustavu, které se vyvinuly v průběhu minulosti. Historicky starší pohled je tzv. geocentrický nebo též ptolemaiovský – vychází z perspektivy nehmotných světů a říká, že středem Sluneční soustavy je Země. Naopak dnes vycházíme z toho, že středem Sluneční soustavy je Slunce – hovoříme proto o heliocentrickém nebo též kopernikánském systému.

Heliocentrický (kopernikánský) systém

Astronomická věda podpořená výzkumy z družic ukazuje, že přibližným středem naší Sluneční soustavy je hvězda, kterou nazýváme Slunce. Slunce se latinsky řekne Helios a střed je centrum – proto používáme označení heliocentrický systém, resp. heliocentrický pohled. Okolo Slunce obíhají hmotné planety – Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Okolo některých planet obíhá jeden nebo více měsíců. Země má jeden měsíc a nazýváme jej Měsíc. Takto, tzn. jako heliocentrický systém, dnes vnímáme hmotnou Sluneční soustavu:

Za zakladatele heliocentrického pohledu na Sluneční soustavu je považován řecký matematik a astronom Aristarchos ze Samu, který žil ve 3. století před naším letopočtem. V méně dávné historii heliocentrický systém systematicky popsal astronom Mikuláš Koperník. Heliocentrický systém je proto nazýván i kopernikánský. Koperníkovo dílo bylo jedním z důležitých milníků v rozvoji přírodních věd. Na Koperníka navázali, kromě jiných, například Galilei Galileo, Tycho Brahe a Johannes Kepler. Poslední z nich objevil zákonitosti pohybu planet kolem Slunce po drahách ve tvaru elipsy a matematicky je popsal.

Tyto tzv. Keplerovy zákony i heliocentrický pohled samotný jsou určitým zjednodušením, které spočívá v tom, že Slunce je vnímáno jako pevný vztažný bod. Nicméně Sluneční soustava je součástí Mléčné dráhy, tj. galaxie, která sama rotuje a nadto se má za to, že je i v pohybu kosmickým prostorem. Při pozorování z dostatečné vzdálenosti bychom proto viděli, že planety i Slunce vykonávají mnohem složitější pohyb, než jaký se jeví z naší pozemské perspektivy.

Přesto heliocentrický pohled velmi dobře vystihuje situaci v rámci Sluneční soustavy a osvědčuje se v praxi mnoha oborů lidské činnosti včetně kosmonautiky. K tomu zdůrazněme, co je zřejmé – heliocentrický pohled se týká hmotné části Sluneční soustavy, tedy hmotného Slunce, hmotných planet a ostatních hmotných kosmických těles.

Geocentrický (ptolemaiovský) systém

V „Prvních 21 krocích“ jsme se seznámili s předlouhým vývojem našeho kosmického systému a s ním člověka. Víme tedy, že Sluneční soustava, ve které žijeme, je čtvrtým v řadě kosmických systémů, ve kterých jsme se my lidé velice dlouhou dobu vyvíjeli až do dnešní podoby. A víme i to, že vývoj člověka jako nové svobodné bytosti byl středobodem úsilí celé duchovní hierarchie. Naše kosmické okolí, tj. Slunce a ostatní tělesa ve Sluneční soustavě, mělo a má v podstatě podpůrnou roli pro to, aby člověk mohl existovat a vyvíjet se. Bytosti duchovní hierarchie, se kterými jsme byli od počátku nerozlučně spjati, působí na nás lidi dodnes. Už nás ale nevedou a nevstupují do našich rozhodnutí.

Toho všeho si byli dobře vědomi mnozí z našich dávných předků – především lidé, které jsme nazvali zasvěcenci. Zasvěcenci proto pohlíželi na Sluneční soustavu z perspektivy člověka jako středobodu vývoje. Pro tento účel pozorovali viditelná tělesa Sluneční soustavy v okamžiku jejich úplné konjunkce, když jsou v jedné přímce se Zemí a Země přitom tvoří začátek této přímky. Můžeme si to přiblížit, když si představíme, že ze Země vidíme nejdříve Měsíc za ním v řadě pak ostatní tělesa. Celkem bychom tedy viděli sedm těles Sluneční soustavy – Měsíc, „Merkur“, „Venuši“, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn (další planety nejsou viditelné pouhým okem). Musí jít opravdu pouze o představu, neboť kdyby takováto konjunkce skutečně nastala, byly by při pohledu ze Země takto seřazené planety skryty za Měsícem nebo za Sluncem. Tento pohled na Sluneční soustavu zastával například starořecký astronom Klaudios Ptolemaios. Po něm je tento systém znázornění Sluneční soustavy nazýván ptolemaiovský, nebo též geocentrický podle toho, že za pomyslný střed považuje Zemi:

V geocentrickém, resp. ptolemaiovském, pohledu na Sluneční soustavu jsou vzájemně prohozeny planety Venuše a Merkur oproti tomu, jak jsou nazvány v dnešním heliocentrickém systému. Vzniklo to historicky a případným nedorozuměním se pokusíme předejít tak, že budeme prohozené názvy psát v uvozovkách – tedy „Venuše“ a „Merkur“. Geocentrický systém se rovněž nezabývá planetami vně Saturnu, tedy Uranem, Neptunem a planetkou Pluto, které nebyly přímo účastny vývoje člověka, a navíc nejsou ze Země viditelné pouhým okem.

Důležité je, že geocentrický, resp. ptolemaiovský, pohled vychází z perspektivy nehmotných světů – tento předpoklad upadl v průběhu staletí v zapomnění. V geocentrickém, resp. ptolemaiovském, systému se jedná o znázornění toho, jak bytosti duchovní hierarchie působí na člověka a na Zemi v astrální a v duchovní sféře existence – nejde tedy o hmotná kosmická tělesa ani o jejich oběžné dráhy.

Rozsah působení bytostí duchovní hierarchie na člověka a na Zemi znázorňuje geocentrický pohled jako soustavu vzájemně vnořených a tedy prostoupených „koulí“, které mají společný střed, jímž je Země. Každá „koule“ vymezuje rozsah působení určitého stupně duchovní hierarchie. Hmotná tělesa Sluneční soustavy slouží v geocentrickém systému jako pomyslné „hraniční kameny“, které určují velikost jednotlivých „koulí“. Působení nižších bytostí je prostoupeno působením vyšších bytostí. Andělé coby nejnižší bytosti hierarchie mají nejužší rozsah působení (reprezentovaný nejmenší „koulí“). U ostatních, vyšších, bytostí se rozsah působení postupně zvětšuje. Nejširší rozsah působení (reprezentovaný největší „koulí“) mají Serafové.

Serafové – vysoké duchovní bytosti lásky
mají největší rozsah působení, který jde daleko za hranice Sluneční soustavy; prostupují láskou všechny nižší hierarchie a jsou orientováni také navenek s cílem zajistit, aby vývoj ve Sluneční soustavě byl v souladu s jejím kosmickým okolím
Cherubové – vysoké duchovní bytosti harmonie
působí rovněž až za hranice Sluneční soustavy; síly dvanácti hlavních Cherubů nazýváme Zvěrokruh – reprezentují dvanáct hlavních vlastností, převážně zvířecích, které my lidé v sobě potřebujeme zkultivovat
Trůnové – vysoké duchovní bytosti vůle
působí v rozsahu, který je v geocentrickém systému přibližně vymezen vzdáleností planety Saturn od Země, a ještě ji přesahuje
Panovníci – vysoké duchovní bytosti moudrosti
působí v rozsahu, který je v geocentrickém systému přibližně vymezen vzdáleností planety Jupiter od Země
Síly – vysoké duchovní bytosti změny a pohybu
působí v rozsahu, který je v geocentrickém systému přibližně vzdáleností planety Mars od Země
Mocnosti – vysoké duchovní bytosti tvaru
působí v rozsahu, který je v geocentrickém systému přibližně vymezen vzdáleností Slunce od Země
Archové – vysoké duchovní bytosti epoch a období
působí v rozsahu, který je v geocentrickém systému přibližně vymezen vzdáleností planety „Venuše“ od Země
Archandělé – vysoké duchovní bytosti národů
působí v rozsahu, který je v geocentrickém systému přibližně vymezen vzdáleností planety „Merkur“ od Země
Andělé – vysoké duchovní bytosti pomáhající a chránící
působí v rozsahu, který je v geocentrickém systému přibližně vymezen vzdáleností Měsíce od Země

Odhlédneme-li od našeho výdobytku vysílat do vesmíru družice, pak můžeme ve smyslu tohoto znázornění říci, že rozsahem působení člověka je nejmenší „koule“, jejíž vnější hranice je pár kilometrů nad povrchem Země.

Vně Zvěrokruhu vnímá geocentrický pohled ještě dvě další, vyšší, sféry – nazývá je Křišťálové nebe a Empyreum – „místo, kde sídlí Bůh“. Geocentrický pohled tedy zahrnuje celkem deset sfér, které se zčásti prolínají s hierarchií duchovních bytostí a jejichž středem je Země a člověk. Ve směru z kosmu k Zemi se jedná o:

Empyreum
Křišťálové nebe
Zvěrokruh
Sedm planetárních sfér, které jsou vymezeny tělesy Sluneční soustavy
– Saturn, Jupiter, Mars, Slunce, „Venuše“, „Merkur“, Měsíc

Doplňme, že těchto deset sfér geocentrického pohledu se překrývá se sedmi sférami existence – v rámci tohoto tématu hovoříme o geocentrických sférách podrobněji.