Abyste této sekci správně porozuměli, je třeba mít zvládnutých Prvních 21 kroků.

Obsah

1 Úvod
2 Kristus
3 Ježíš
4 Ježíš Kristus
5 Zmrtvýchvstání
6 JÁ JSEM
7 Nesmrtelnost
8 Kristův impuls
9 Doslov

Úvod

Video a zvuk

„Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Vedle toho jsou Velikonoce obdobím lidových tradic spojených s vítáním jara, které s náboženským svátkem souvisejí jen volně… V užším náboženském pojetí se Velikonocemi míní pouze slavnost Zmrtvýchvstání Páně neboli Vzkříšení Krista, v nejširším smyslu pak celé padesátidenní období od neděle Zmrtvýchvstání do letnic. Kristovo ukřižování se událo … v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví… Historicky lze symboly Velikonoc vystopovat jako univerzální symboly jara a plodnosti například až do starověkého Egypta… U Slovanů a Germánů splynuly lidové oslavy Velikonoc s pohanskými slavnostmi jara, které oslavovaly procitnutí přírody ze zimního spánku… Kvůli tomu do lidových oslav Velikonoc přešly v germánském a slovanském prostoru mnohé původem pohanské zvyky. Ve starém Římě slavili svátek Adonise. Ve staré Indii svátek boha Višnua…“
(dle Wikipedia.cz)

Ve Velikonocích se tedy protínají dvě pomyslné osy – historické oslavy vítání jara a křesťanský svátek.

Křesťanskými Velikonocemi si připomínáme ukřižování Ježíše Krista na Golgotě a jeho následné zmrtvýchvstání. Tato událost byla jedním z nejvýznamnějších impulsů v dějinách. Křesťanství se rychle rozšířilo přes Řecko do Římské říše, a to i přes odpor tehdejších držitelů moci. První křesťané v Římě se museli tajně scházet v podzemních katakombách a mnozí se raději nechali zabít, než by se své víry v Krista zřekli.

Velikonoční svatý týden připomíná dění v Jeruzalémě, které vyvrcholilo smrtí Ježíše Krista. Připomeňme si některé důležité dny:

Květná neděle – týden před Velikonocemi
… příchod Ježíše Krista do Jeruzaléma
Zelený čtvrtek – správněji „Uplakaný čtvrtek“
… po poslední večeři s učedníky byl Ježíš Kristus zajat
(z německého „Gründonnerstag“ – zkomoleno z „Greindonnerstag“; greinen = brečet)
Velký pátek – správněji „Zarmoucený pátek“
… Ježíš Kristus byl odsouzen k smrti a ukřižován
(z německého „Karfreitag“, Kara = zármutek)
Bílá sobota
… pobyt těla Ježíše Krista v hrobě
Velikonoční neděle (Boží hod)
… zmrtvýchvstání Krista

Velikonoce jsou jedním ze čtyř „symetrických“ svátků během roku:

Vánoce – 25. a 26. prosince
Michael – 29. září
Jan – 24. června
Velikonoce – „plovoucí“ termín

Ostatní svátky mají fixní termín daný datem v kalendáři – řídí se tedy pouze podle pohybu Země.

Termín Velikonoc, přesněji řečeno termín Velikonoční neděle, je pohyblivý a připadá (v západoevropské tradici) na první neděli po prvním jarním úplňku. Termín Velikonoc se tedy řídí nejen podle pohybu Země, ale také podle pohybu Měsíce (úplněk) a podle pohybu Slunce (první jarní den).

Určení termínu křesťanských Velikonoc podle Slunce a Měsíce naznačuje, že Velikonoce jsou něčím výjimečné – že mají ještě jiný rozměr – hlubší, kosmický.

Možná už si začínáte klást otázky:

? Je opravdu je termín Velikonoc tak zvláštní? Má to nějaký jiný, hlubší význam?
? Kdo byl Ježíš, kdo byl Ježíš Kristus, byl mezi nimi nějaký rozdíl?
? V souvislosti s Velikonocemi se hovoří o zmrtvýchvstání – co je tím konkrétně míněno?
? O Ježíši Kristovi se hovoří jako o vykupiteli – co konkrétně znamená vykoupení?
? Co měl Ježíš Kristus na mysli při poslední večeři, když nazýval chléb svým tělem a víno svou krví?

Ty otázky naznačují, že témata Velikonoc a Kristova významu vůbec mohou být opravdu velice hluboká. Pokusíme se do nich vnést aspoň trochu světla. Přitom je třeba mít na paměti moudro, které zde dozajista platí. Toto moudro říká, že abychom mohli opravdu dokonale pochopit určitý jev, musíme jej prozkoumat z 12 úhlů pohledu. Tento cíl si nebudeme klást, ale prozkoumáme téma Velikonoc z pohledu člověka, lidstva i kosmu tak, abychom si mohli udělat kompletnější obrázek. Přitom se pokusíme propojit tyto pohledy s některými úryvky z Bible a zodpovědět i otázky – ty, o kterých jsme právě hovořili, i další, které ještě vyvstanou.

Stručně si připomeňme, že Bible obsahuje Starý zákon a Nový zákon. Za autora Starého zákona je považován Mojžíš – to je ten, kdo zhruba 1 300 let před začátkem našeho letopočtu vyvedl Izraelity z egyptského otroctví. Starý zákon začíná knihou o stvoření Země a člověka Genesis a mj. obsahuje Desatero božích přikázání. Nový zákon byl sepsán po smrti Ježíše Krista a pochází z pera více autorů. Kromě jiných knih Nový zákon obsahuje čtyři evangelia, což jsou svědectví o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Evangelia jsou pojmenována podle jejich autorů, za něž jsou považováni Matouš, Marek, Lukáš, Jan.

Kapitoly a verše v Bibli jsou číslovány. Například „Genesis 1, 26“ označuje 26. verš v první kapitole knihy Genesis; „Lukáš 23, 32-34“ označuje 32. až 34. verš ve 23. kapitole Lukášova evangelia.

Průzkum Velikonoc začneme tím, že si připomeneme pojem Kristus a vyjasníme jména Ježíš a Ježíš Kristus.

Kristus

Video a zvuk

Kristus - stáhnout mp3

Už dávno před událostmi na Golgotě bylo prorokováno, že na Zemi sestoupí Mesiáš neboli Boží posel.

Mělo se jednat o mocnou bytost, která vykoupí lidstvo. Abychom dokázali rozklíčovat, o jakou bytost se jednalo, je třeba se vrátit na počátek Mojžíšova starozákonního příběhu Genesis – zde se praví:

„Bereshit bara Elohim et hashamayim ve’et ha’arets“
(Genesis 1, 1)

Do češtiny se tento text překládá jako
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, případně též
„Na počátku stvořili Elohim nebe a zemi“.

V průběhu „Prvních 21 kroků“ jsme si vysvětlili, že název Elohim pochází z hebrejštiny a označuje skupinu vysokých duchovních bytostí tvaru, které jsou propojeny s tvůrčím principem Zdroje, tedy s druhým Logos neboli Synem Božím. Naznačili jsme si rovněž, že Druhý Logos, Syn Boží, je díky tomu silou, která je na pozadí vzniku (říkáme i „Stvoření“) naší Sluneční soustavy a člověka. Elohim tedy jsou při vzniku Země a člověka pomyslnou výkonnou rukou této Boží síly. Jinými slovy tvůrčí princip Zdroje, Druhý Logos, Syn Boží, působil na vznik Země a člověka skrze Elohim.

Připomeňme si rovněž, že vysoké duchovní bytosti tvaru, tedy i Elohim, jsou vývojově o čtyři stupně pokročilejší než člověk. Česky označujeme vysoké duchovní bytosti tvaru, mezi nimi Elohim, i jako Mocnosti. Tento název pravděpodobně vzniknul postupným překladem Bible z hebrejštiny až do češtiny. Při prvním překladu z hebrejštiny do řečtiny byl pro Elohim použit výraz Exusiai, což znamená něco jako „výkonné síly“. Německý teolog a církevní reformátor Martin Luther (1483-1546) použil při následném překladu Bible z řečtiny do němčiny pro Exusiai označení Gewalten, to znamená česky Mocnosti. Takový by měl být původ českého označení těchto bytostí.

V průběhu „Prvních 21 kroků“ jsme si rovněž vysvětlili, že lidstvu musel být přinesen impuls, abychom se mohli i nadále správně vyvíjet, a že tento impuls na Zemi přinesl Syn Boží, Druhý Logos, skrze své spojení se sedmi Elohim. Od doby, kdy Syn Boží přišel na Zemi, jej nazýváme KRISTUS. V praxi to zpravidla takto přesně nerozlišujeme a většinou mluvíme o Druhém Logos, Synu Božím, obecně jako o Kristu.

Pohlížíme-li na Krista z perspektivy člověka, tzn. jako by „odspodu“, pak Krista můžeme vnímat až do jeho příchodu na Zemi jako určité sjednocení všech sedmi Elohim, příp. i jako „hlavního z Elohim“. Z kosmické perspektivy je Kristus, Syn Boží, jedním ze tří aspektů, resp. principů, Boží Trojjedinosti – neboli „Bůh, který sestoupil na Zemi“.

Na tomto místě je třeba si připomenout, že Bůh (s velkým „B“), neboli Boží Trojjedinost, je Zdroj idejí a sil, který je v jádru všeho, co existuje. Oproti tomu názvem bohové (s malým „b“) někdy označujeme duchovní bytosti, které jsou vývojově výše než člověk. Obojí jsme si vysvětlili v „Prvních 21 krocích“ v kapitolách 12 Zdroj a 13 Nehmotné bytosti. K tomu doplňme, že mimo bytosti hierarchie existuje ještě bezpočet jiných bytostí. Patří k nim i tzv. odpůrčí síly, o kterých jsme se zmínili v Prvních 21 krocích; postupně se s nimi obeznámíme.

Ježíš

Video a zvuk

Ježíš - stáhnout mp3

Asi všichni známe vánoční příběh Ježíška a traduje se, že se narodil v Betlémě. V Bibli ale najdeme dva odlišné děje, které popisují okolnosti jeho narození.

Podle Matoušova evangelia se Ježíš narodil v Betlémě v domě svých rodičů Marie a Josefa. Přišli se mu poklonit mudrcové z Východu (dnes jim říkáme také Tři králové), které k narozenému Ježíškovi vedla hvězda. Rodiče utekli s dítětem do Egypta, aby malého Ježíška ochránili před Herodem, který mu usiloval o život. Z Egypta se už nevrátili zpět do Betléma, ale usadili se v Nazaretu (Betlém leží na jižním předměstí Jeruzaléma, Nazaret asi 150 km na sever).

Podle Lukášova evangelia se Ježíš narodil v Betlémě proto, že tam jeho rodiče Marie a Josef přišli z Nazaretu kvůli sčítání lidu. Uložili jej do jeslí ve chlévě a přišli k němu pastýři. Po náboženském obřadu v Jeruzalémě se s rodiči vrátil do Nazaretu, kde jeho rodiče bydleli.

Rozdílnost obou biblických příběhů se budeme snažit rozklíčovat, ale ne hned. Pro dnešek od těchto a dalších rozdílů odhlédneme a spokojíme se s tím, že Ježíš se narodil v Betlémě a byl od raného věku vybaven výjimečnými léčitelskými a jasnovidnými schopnostmi. Ty dále zdokonalil svou spoluprací s tzv. Esejci. Esejci byli dosti uzavřená skupina lidí, kteří se zabývali duchovními praktikami a mj. byli proslulí léčitelstvím. I díky tomu, co se naučil u Esejců, Ježíš dokázal uzdravovat a konat další skutky, které byly považovány za zázraky.

V stejné době žil v Palestině jen o málo starší Jan Křtitel. Byl známý svou schopností otevírat lidem vhled do nehmotných světů. Dělal to tak, že zájemce na chvíli potopil pod vodní hladinu a tím jej přivedl do stavu změněného vědomí. Dotyčné/mu se tím otevřelo duchovní vnímání. Pro tuto proceduru se v češtině vžil název křest.

Ježíš Jana Křtitele navštívil a absolvoval jeho proceduru křtu ve vodě řeky Jordán:

Tehdy přišel Ježíš z Galileje za Janem k Jordánu, aby se od něj nechal pokřtít. Jan mu v tom ale velmi bránil: „Já potřebuji být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš za mnou?“ „Nebraň tomu,“ odpověděl mu Ježíš. „Takto máme naplnit veškerou spravedlnost.“ A tak mu nebránil. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody a hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Božího Ducha, jak sestupuje z nebe jako holubice a přichází na něj. Vtom se z nebe ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil.“
(Matouš 3, 13-17)

Do Ježíše vstoupil ve věku jeho 30 let „Boží Duch“ … co si lze za tímto znázorněním představit?

I v dnešní době jsou známy případy, kdy se například v důsledku nemoci nebo úrazu z člověka rázem stane „někdo jiný“ – začne se jinak chovat, jinak myslet, jinak mluvit. Jedna z možností, jak k tomu může dojít, je, že dosavadní inkarnované JÁ odejde z těla a na jeho místo se připojí jiné JÁ. Jinak řečeno do existujícího těla se inkarnuje jiná bytost – jiný člověk. Má se za to, že k něčemu podobnému došlo i při křtu Ježíše v Jordánu. Do těla Ježíše ale nevstoupil jiný člověk, ale vstoupil do něj Kristus – Syn Boží.

Z Ježíše se tak stal Ježíš Kristus.

Ježíš Kristus

Video a zvuk

Ježíš Kristus - stáhnout mp3

Mezi křtem Ježíše v Jordánu a smrtí Ježíše Krista na kříži uplynuly zhruba tři roky. Kristus tedy pobýval v těle Ježíše po dobu zhruba 3 let. Tři roky jsou doba, po kterou Ježíš tedy nebyl pouze Ježíš, ale Ježíš Kristus.

Víme, že Kristus vstoupil do hmotného lidského těla, aby se na Zemi, a především ve vývoji člověka, něco změnilo. Kristus věděl, že ve hmotném těle zemře rukama lidí. Že musí zemřít a že musí prolít krev…

Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí a být ukřižován, ale třetího dne vstane z mrtvých.
(Lukáš 24, 7)

Večer na Zelený čtvrtek se Ježíš Kristus sešel se svými učedníky u večeře – tato událost vešla do dějin jako Poslední večeře Páně.

Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal, lámal a dal učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte; toto je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něj všichni; toto je má krev …“
(Matouš 26, 26-28)
…
Když to Ježíš dořekl, odešel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada; do té se svými učedníky vešel. (Jan 18, 1)

Zde, v zahradě zvané Getsemane byl Ježíš Kristus zatčen a poté byl předveden před římského místodržícího Pontia Piláta. Pilát na Ježíši Kristu neshledal nic protizákonného, ale na nátlak místních duchovních a hecován davem jej i přesto odsoudil k smrti.

Po různém týrání byl Ježíš Kristus na popravčím vrchu Golgotě přibit na kříž. Po jeho stranách byli další dva odsouzení. Ukřižování byl tehdy běžný způsob popravy.

K popravě s ním vedli ještě další dva muže, zločince. Když přišli na místo zvané Lebka, ukřižovali ho tam, i ty zločince – jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš tehdy řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!“ (Lukáš 23, 34)

Okolo poledne se po celé zemi setmělo až do tří hodin odpoledne. Slunce se zatmělo a chrámová opona se roztrhla vpůli. Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled. (Lukáš 23, 44-46)

Pozemský život Ježíše Krista skončil.

Bylo to v den příprav na obzvlášť významnou sobotu. Židovští představení nechtěli, aby těla zůstala na křížích až do soboty, a tak požádali Piláta, aby odsouzeným nechal zlámat nohy a dal je sejmout z křížů. A tak přišli vojáci a zlámali nohy jednomu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když ale přišli k Ježíši a uviděli, že je již mrtev, nelámali mu nohy. Jeden z vojáků mu probodl bok kopím a hned vyšla krev a voda. (Jan 19, 31-34)
…
V podvečer přišel bohatý člověk z Arimatie jménem Josef, který se také stal Ježíšovým učedníkem. Šel Piláta požádat o Ježíšovo tělo a Pilát mu nechal tělo vydat. Josef tělo vzal, zavinul do čistého plátna a pochoval do svého nového hrobu, který si vytesal ve skále. Dveře hrobu zavalil velkým kamenem a odešel.
(Matouš 27, 57-60)

Je to všechno, co se na Golgotě událo, nebo tam je ještě něco „na pozadí“? Zde musíme využít svou znalost článků bytosti člověka:

hmotné fyzické tělo
nehmotné éterické (životní) tělo
nehmotné astrální tělo
nehmotné JÁ – „jiskra“ ducha v člověku – v případě Ježíše Krista to však byl Syn Boží – Kristus

Nehmotné články jsou v hmotném fyzickém těle reprezentovány orgánovými systémy. Pro JÁ platí, že jeho reprezentací je oběhový systém a krev jako taková. Toto je velmi důležité – JÁ je ve hmotném fyzickém těle reprezentováno krví.

Jaká bytost byla až do ukřižování oním Já v těle Ježíše? KRISTUS! … Ježíšova krev vytekla na zem, jeho tělo bylo pohřbeno do hrobky, vytesané ve skále … může to mít nějaký hlubší význam?

Připomeňme si ještě jednou, co se událo při poslední večeři s učedníky den předtím:

Chléb i víno pocházejí ze Země a nevznikly by bez Slunce – základem obou je spojení Slunce se Zemí…

Krví, která vytekla na Zemi z vůle člověka, a následným pohřbením těla do skály,
se Kristus propojil se Zemí.

Hlavní Stvořitel Země a člověka Kristus se spojil se Zemí a přijal ji za své tělo.

Země se stala Kristovým tělem.

I to je událost, kterou si připomínáme o Velikonocích. I proto jsou Velikonoce kosmickým svátkem, a nikoliv pouze pozemským:

Ten, který jí se mnou chléb, pozvedl patu proti mně. (Jan 13, 18)
– neboli
Kdo mě přijal, ví, že po mně šlape nohama.

Kristus, Syn Boží, je od tohoto okamžiku i Bohem Země…

Zmrtvýchvstání

Video a zvuk

Zmrtvýchvstání - stáhnout mp3

Podívejme se, co se po smrti Ježíše Krista dělo dál. Přitom potřebujeme vědět, že tehdy byla neděle prvním dnem týdne.

Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!“ (Jan 20, 1-2)

Abychom porozuměli, co se zde dále odehrálo, potřebujeme si připomenout, co se s člověkem děje od okamžiku smrti hmotného fyzického těla – přestanou totiž působit životní, tj. éterické, síly. Obrazně vyjádřeno se přeruší spojení mezi hmotným fyzickým tělem a éterickým tělem. Umírajícímu člověku při tom proběhnou vědomím obrazy z uplynulého života – jako by se promítnul zrychlený záznam důležitých prožitků právě končícího života.

Odpojené éterické tělo zemřelého, tedy zbytek jeho životních sil, začne záhy slábnout a zhruba do tří dnů vymizí. Astrální tělo včetně duše a JÁ setrvají dočasně, po dobu roků až desítek let, v astrální sféře. Během této doby se astrální tělo včetně duše v astrální sféře postupně rozplynou. Zůstane „jiskra“ ducha, JÁ, která se následně propojí se sférou ducha, ze které pochází.

Když máme tuto znalost, nepřekvapí nás, co dále píše Bible o dění po smrti Ježíše Krista:

Marie ale zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho u hlavy a druhého u nohou. „Proč pláčeš, ženo?“ zeptali se jí. „Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali,“ odpověděla. Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“
V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ „Marie!“ řekl jí Ježíš. Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“). „Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“ Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a co jí řekl. (Jan 20, 11-18)

Kristus komunikoval s Máří Magdalénou necelé dva dny po smrti, a jak sám říkal, byl tehdy právě ve fázi odchodu, jehož průběh jsme si právě připomenuli. Jako vysoká duchovní bytost měl ale schopnost, kterou my běžní lidé nemáme. Měl schopnost zhustit své éterické tělo tak, že jej citlivý člověk mohl vnímat. Komunikace Máří s Kristem samozřejmě probíhala na mimosmyslové úrovni. Obdobně se pak Kristus ukázal svým učedníkům…

Kristus nám tímto předvedl a připomněl, že smrtí hmotného těla člověk nezanikne. Smrt hmotného těla je spojena s „narozením“ do duchovního světa.

Kristus tedy nevstal z mrtvých ve svém původním hmotném těle.
Kristus vstal z mrtvých v nehmotném světě. Jednalo se o duchovní zmrtvýchvstání, nikoliv o fyzické.

Kristus nám předvedl a „předžil“ zmrtvýchvstání duše do duchovního světa. Předvedl nám, že:

pozemská smrt je „narozením“ do duchovního světa
člověk není (jen) hmotné tělo
jsme duchovní bytosti, které vstupují do hmotných fyzických těl

VELIKONOCE nám lidem především připomínají, kdo opravdu jsme – duchovní bytosti, procházející zkušenostmi a vývojem ve hmotném těle.

JÁ JSEM

Video a zvuk

JÁ JSEM - stáhnout mp3

V „Prvních 21 krocích“ jsme si ozřejmili, jak se v průběhu minulosti vyvíjelo s rozvojem myšlení i lidské vnímání sebe sama. Připomeňme si, že v době kamenné člověk začal vnímat sám sebe, tedy svou identitu, nejdříve jako neoddělitelnou součást širší rodiny nebo kmene. Vzniklo tak něco, co bychom mohli nazvat kolektivní sebeuvědomění. To se v průběhu věků vyvíjelo v různých formách. Vedle této kolektivní identity se člověk postupem času začal vnímat i jako jedinec.

Ježíš Kristus žil v Palestině – tedy na dnešním Blízkém východě. V této oblasti měli lidé tehdy společné to, že podstatnou součást jejich pocitu identity tvořila pokrevní příslušnost k rodinnému klanu, rodu či k národu. Velkou částí lidské identity tedy byla společná krev, kterou zdědili po svých předcích a sdíleli ji se svými současníky.

Už víme a zopakujme si, že člověk se má vyvinout v individuální svobodnou bytost, která dokáže vědomě a správně využívat svou svobodnou vůli. Tehdejší pokrevní vazby nebyly v souladu s tím, jak se měl tento vývoj člověka ubírat. Jedním z cílů Kristova příchodu na Zemi proto bylo i to, aby se lidé dokázali vysvobodit z dosavadního omezení pokrevních vazeb. Lidé se měli stát vskutku individuálními bytostmi, schopnými chovat se ke všem ostatním jako „k sestrám a bratrům“ bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou pokrevně propojeni. To znamená plně projevit své JÁ – plně projevit svou „jiskru“ ducha.

Stát se více individuální bytostí s sebou však alespoň na přechodnou dobu způsobí posílení lidského ega – tedy pocitu „já jsem střed světa“ (chovat se ke všem ostatním jako „k sestrám a bratrům“ se proto zatím stále učíme). Kristovo působení na vymanění se z tehdejších pokrevních vazeb je pro člověka alespoň na přechodnou dobu jako dvoubřitý meč – v Bibli je to jasně napsáno:

Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych rozdělil člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni. Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině. (Matouš 10, 34-36)

Tato pasáž Bible je někdy vnímána s rozpaky. Je třeba jí rozumět tak, jak jsme si právě vysvětlili. Nejde o rozvracení rodin, ale o potřebu vysvobodit se z tehdejších rodových vazeb a stát se svobodnou individualitou, schopnou soucítit a chovat se ke všem ostatním jako „k sestrám a bratrům“ bez ohledu na to, zda s nimi jsme nebo nejsme pokrevně propojeni.

To je ale jen první krok… Podstatné je, že cíl vývoje člověka, to jest vyvinout se v individuální svobodnou bytost, která dokáže vědomě a správně využívat svou svobodnou vůli, se týká nás lidí jako duchovních bytostí. Jde tedy o to, abychom zůstali takovouto svobodnou soucitnou individualitou se schopností vnímat všechny ostatní jako „bratry a sestry“ i poté, co opustíme své hmotné fyzické tělo. Předpokladem toho je posílit své JÁ, „jiskru“ ducha v sobě, a pozvednout je na vyšší úroveň.

Východisko pro to, aby mohlo dojít k posílení a pozvednutí lidského JÁ na vyšší úroveň, vytvořil Kristus. Jak? Už víme, že smrtí Ježíše Krista na kříži se Kristus spojil se Zemí – přijal Zemi za své tělo. Tím nám dal Kristus k dispozici sílu, jíž je nositelem. Kristus nám dal k dispozici láskyplnou tvůrčí sílu Božího Syna coby druhého principu Zdroje, Druhého Logos. Kristova síla je od doby události na Golgotě v každém člověku – v každém lidském JÁ, jako spící zárodek.

My lidé se coby svobodné bytosti můžeme rozhodnout, jak s touto silou naložit. Buď usilovat o její probuzení k životu uvnitř v sobě, ve svém JÁ, nebo ji ignorovat. Pokud se rozhodneme pro první možnost a začneme v sobě sílu Krista probouzet, pak touto silou pozvedáme své JÁ na vyšší úroveň. Neboli – své dosavadní JÁ pozvedáme v JÁ JSEM.

JÁ JSEM je láskyplná tvůrčí síla Božího Syna, druhého principu Boží Trojjedinosti, kterou si svobodně a vlastním úsilím osvojila individuální lidská bytost – tedy kdokoliv z nás. JÁ JSEM je síla, kterou nám Kristus přinesl jako nabídku, jako možnost, na kterou můžeme dosáhnout a probudit ji ve svém JÁ, když budeme usilovat. A jak lze uvnitř v sobě, ve svém JÁ, Kristovu sílu probudit a tím na ni dosáhnout? Vědomým konáním ve smyslu Boží ideje člověka s cílem, stát se myslící, soucítící a zodpovědně konající svobodnou bytostí.

JÁ, coby čtvrtý článek naší bytosti a „jiskra“ ducha v nás, můžeme vnímat jako naši „pozemskou“ individualitu. JÁ JSEM je kosmické JÁ, duchovní individualita vyvinutá pozvednutím lidského JÁ na vyšší úroveň. JÁ JSEM je tedy síla Krista, láskyplná tvůrčí síla Zdroje, probuzená v lidském JÁ. Neboli JÁ JSEM je duchovní individualita prostoupená silou Krista – láskyplnou tvůrčí silou Zdroje. JÁ JSEM, byť i v zárodečné fázi, jde ruku v ruce s rozšířením vědomí. JÁ JSEM nám proto také otevírá schopnost přijmout existenci neviditelných světů a porozumět jim i přesto, že je ještě nedokáže sami vnímat.

VELIKONOCE nám připomínají i láskyplnou tvůrčí sílu Zdroje, kterou nám Kristus dal k dispozici svým spojením se Zemí, a která nám dává možnost pozvednout své JÁ v JÁ JSEM.

Nesmrtelnost

Video a zvuk

Nesmrtelnost - stáhnout mp3

V „Prvních 21 krocích“ jsme poznali postupný vývoj člověka na Zemi od Adama Kadmona, nehmotné kosmické předlohy člověka, až po člověka s hmotným fyzickým tělem – v této podobě se známe dnes. Poznali jsme, že vývoj člověka na Zemi je v podstatě sestupem do života ve hmotném světě – neboli sestupem do hmoty, který nám přinesl možnost, vyvinout svobodnou vůli.

Víme i to, že bytost člověka se skládá ze čtyř článků – hmotného fyzického těla, éterického (životního) těla, astrálního těla s duší a JÁ. A konečně vysvětlili jsme si, že je rozdíl mezi nehmotným fyzickým a hmotným tělem – zopakujme si jej: Nehmotné fyzické tělo můžeme vnímat jako soustavu sil a s nimi spojených zákonitostí, které přímo působí ve hmotě, jež tvoří hmotné „tělo“ nerostů i hmotné tělo živých organismů. Je to jakýsi základní silový rámec hmotných těl nerostů i živých organismů – proto používáme i složený název „hmotné fyzické tělo“. U živých organismů (tj. rostliny, zvířata, člověk) jsou síly nehmotného fyzického těla usměrňovány působením životních éterických sil. Nehmotné fyzické tělo člověka můžeme tedy vnímat i jako určitý bezprostřední obraz, bezprostřední silový rámec, který přímo ovlivňuje stavbu i činnost hmotného lidského těla.

Nehmotné fyzické tělo bylo v počátcích našeho vývoje narušeno. Bylo to v době prvotního kontaktu člověka se zahušťujícím se hmotným světem a došlo k tomu v souvislosti s působením tzv. odpůrčích sil (detaily si vysvětlíme jindy). Tento vliv byl v tehdejší době správný a potřebný, neboť nám lidem pomohl vyvinout hmotné tělo. Narušení fyzického těla mělo však pro nás lidi několik důležitých následků. Jeden z nich souvisí s našimi zatím zárodečnými duchovními články, které v sobě skrývá naše JÁ. V „Prvních 21 krocích“ jsme se dozvěděli, v budoucnu nás čeká úkol, tyto duchovní články probudit a vyvinout.

Způsobem, který si vysvětlíme později, budeme pro vyvinutí duchovních článků potřebovat své neporušené nižší články: Základem pro vyvinutí Vyššího Já (Manas) bude astrální tělo; základem pro vyvinutí Duchovního Já (Buddhi) bude éterické tělo; a základem pro vyvinutí Duchovního člověka, resp. Ducha, (Atma) bude fyzické tělo. Toto je důležité – abychom v budoucnu mohli vyvinout svůj nejvyšší duchovní článek Atma, budeme potřebovat neporušené nehmotné fyzické tělo:

Kristus vstoupil do lidského těla při křtu Ježíše v Jordánu. Tím vnesl do lidského těla původní Boží ideu člověka, jejímž je Kristus nositelem. Součástí Boží ideje člověka je i idea fyzického těla člověka. Už víme, že smrtí Ježíše Krista na kříži se Kristus spojil se Zemí, přijal Zemi za své tělo a tím nám dal k dispozici sílu, kterou nazýváme Kristova síla. Boží idea neporušeného fyzického těla člověka a Kristova síla jsou propojeny. Když ve svém JÁ probudíme Kristovu sílu a tím své JÁ začneme pozvedat v JÁ JSEM, tak tato síla začne působit i v souladu s ideou neporušeného fyzického těla – a může nehmotné fyzické tělo postupem času napravit. A to je důležité pro to, abychom v budoucnu mohli vyvinout svůj nejvyšší článek Atma a stát se plně vyvinutou nesmrtelnou duchovní bytostí v souladu s Boží ideou – jinými slovy je to předpoklad naší kosmické nesmrtelnosti. Kdyby se to nestalo, nemohli bychom se plně vyvinout a hrozilo by, že bychom si v nehmotných světech nebyli schopni zachovat svou individualitu a mohli bychom se doslova rozplynout – a tedy nenaplnit náš vývojový cíl.

VELIKONOCE nám připomínají i to, že nám Kristus dal možnost stát se plně vyvinutou nesmrtelnou duchovní bytostí.

Kristův impuls

Video a zvuk

Kristův impuls - stáhnout mp3

V „Prvních 21 krocích“ jsme si ozřejmili, že na počátku svého pozemského vývoje byl člověk přirozeně propojen a do značné míry i veden duchovními bytostmi, a že toto přirozené spojení člověka s nehmotnými světy v průběhu času sláblo tak, jak se vyvíjel mozek a vlastní myšlení člověka. Na Blízkém východě včetně Palestiny, kde žil Ježíš Kristus, byl tento vývoj natolik zřetelný, že tato oblast byla nazývána v přeneseném smyslu „pouští“. Do tohoto období se nedlouho před Ježíšem narodil Jan Křtitel, který tento stav charakterizoval slovy „Jsem hlas volajícího na poušti“:

Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kteří nás poslali. Co o sobě říkáš?“ Odpověděl jim slovy proroka Izaiáše: „Jsem hlas volajícího na poušti: Vyrovnejte Pánovu cestu!‘“
Ti vyslanci patřili k farizeům. Zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“
„Já křtím vodou,“ odpověděl Jan, „ale mezi vámi už povstal někdo, koho neznáte. To je ten, který přichází po mně. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu.“ (Jan 1, 22-27)

Bylo zřejmé, že se něco musí změnit. Dávná i nedávná proroctví naznačovala, že změna nastane, ale že nenastane sama od sebe. Byl očekávám příchod Mesiáše – Božího posla. A je to i logické – kolosální obrat lidského vývoje by nenastal sám od sebe. Do vývoje člověka a lidstva bylo třeba vnést dostatečně silný impuls, který vytvoří podmínky k tomu, aby obrat ve vývoji mohl nastat. Tento impuls přinesl Kristus – Syn Boží, jeden ze tří Božích Logos a nositel tvůrčího principu Boží Trojjedinosti.

Když byl Ježíš Kristus zatčen a předveden před Piláta, on se jej tázal, kdo je a odkud pochází. Ježíš Kristus Pilátovi řekl:

„Mé království není z tohoto světa“ (Jan 18, 36)

Impuls Kristova příchodu na Zemi vysvobodil člověka od jeho dosavadního určení sestupovat do hmoty a otevřel cestu zpátky. Oprostil člověka rovněž od následků událostí, ke kterým muselo dojít v době prvotního kontaktu člověka se zahušťujícím se hmotným světem. Kristus spasil lidstvo tím, že svou obětí na kříži vykoupil lidstvo z našeho dosavadního údělu.

Když potom Ježíš věděl, že je již všechno dokonáno, řekl, aby se naplnilo Písmo: „Žízním!“ Stála tam nádoba plná octa. Naplnili tedy houbu octem, nasadili na yzop a podali mu ji k ústům. Když Ježíš okusil ocet, řekl: „Je dokonáno!“ Sklonil hlavu a odevzdal ducha. (Jan 19, 28-30)

Smrt Ježíše Krista, a tedy spojení Krista se Zemí, měly nastat v pátek 3. dubna roku 33 asi v 15 hodin.
Toto je okamžik Kristova impulsu k obratu ve vývoji člověka. Bylo dokonáno – Mesiáš naplnil svou misi:

Den smrti Ježíše Krista byl pravděpodobně nejvýznamnějším dnem ve vývoji Země. Byl to den obratu ve vývoji lidstva a Země. V tento den jsme byli vykoupeni z dosavadního údělu sestupu do hmoty a získali jsme v možnost vzestupu.

Toto je to hlavní, co nám připomínají křesťanské VELIKONOCE.

Doslov

Video a zvuk

Doslov - stáhnout mp3

Velikonoce jsou svátkem kolosálního kosmického dění, jehož jsme součástí a v jehož rámci skrze Elohim přišel na Zemi Kristus – Syn Boží, jeden ze tří Božích Logos a nositel tvůrčího principu Boží Trojjedinosti. Kristus pobýval tři roky v pozemském těle Ježíše z Nazaretu. Nejde ani tak o to, co říkal a co učil, nýbrž jde o to, jak svou přítomností a svým konáním působil. Kristovo tehdejší působení bylo završeno jeho smrtí na Golgotě. Svou obětí na kříži nám Kristus dal mocný impuls síly, za kterou je bezpodmínečná láska. Kristova krev vsákla do Země, zbytky jeho těla Země „pozřela“. Kristus se stal bohem Země.

„… hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“ (Matouš 28, 20)

Kristus nám lidem dal k dispozici svou láskyplnou tvůrčí Boží sílu. Tím vytvořil předpoklad pro to, abychom se my lidé po dlouhém sestupu do hmoty – a do svobody – mohli odrazit od pomyslného dna a začít růst zpět. Kristus nám navrátil i původní Boží ideu člověka, jejímž je Kristus nositelem, a tím nám vrátil možnost, abychom se stali – pokud se pro to rozhodneme – plně vyvinutou nesmrtelnou duchovní bytostí.

„Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14, 6)

Neboli: Pokud se rozhodneme být účastni dalšího vývoje, pak vědomým konáním s cílem, stát se myslící, soucítící a zodpovědně konající svobodnou bytostí, v sobě musíme probudit Kristovu sílu.

Při pohledu na realitu kolem nás to zní jako sci-fi. Jak tedy začít – pokud se pro to rozhodneme? Velikonoce jsou pro to ideální doba!

Co kdybychom začali tím, že začneme Velikonoce prožívat trochu jinak než ty dosavadní – vědoměji.

Třeba tak, že si v jinak obvyklém velikonočním shonu najdeme čas se zastavit,
ponořit se do sebe a procítit si tu dechberoucí a současně povznášející hloubku a šíři událostí,
které nám Velikonoce připomínají – totiž že:

Smrtí pozemského těla nekončí naše existence.
Jsme duchovní bytosti, procházející zkušenostmi a vývojem ve hmotném těle.

Smrtí Ježíše Krista se Kristus spojil se Zemí a přijal Zemi za své tělo.

Svým spojením se Zemí nám Kristus dal k dispozici svou láskyplnou tvůrčí sílu Zdroje.
A také možnost stát se plně vyvinutou nesmrtelnou duchovní bytostí.

Den smrti Ježíše Krista byl pravděpodobně nejvýznamnějším dnem ve vývoji Země.
Byl to den obratu ve vývoji lidstva a Země.
V tento den jsme byli vykoupeni z dosavadního údělu sestupu do hmoty
a získali jsme možnost, růst zpět vzhůru.