Abyste této sekci správně porozuměli, je třeba mít zvládnutých Prvních 21 kroků a kapitolu Elementární bytosti.

Obsah

Střídání ročních období

Video a zvuk

Na nahrávce mp3 je v čase 14:11 přeřeknutí.
Je zde řečeno „…působí na ně bytosti sympatie a antipatie…“,
správné znění je „…působí na ně SÍLY sympatie a antipatie…“.

Všichni jsme každoročně svědky toho, že se během roku vystřídají čtyři roční období. Ze školy si pamatujeme, že to je způsobeno tím, že osa Země je nakloněná. Při oběhu Země kolem Slunce proto dochází k tomu, že se během roku ke Slunci střídavě přiklání severní a jižní polokoule Země. V období, které u nás nazýváme léto, je ke Slunci přikloněna naše severní polokoule a je odkloněna jižní polokoule. V zimě je naše severní polokoule naopak od Slunce odkloněna, a je k němu přikloněna jižní polokoule. Období mezi těmito dvěma stavy nazýváme jaro a podzim. Střídání ročních období ilustruje následující obrázek:

Astronomická zima začíná zimním slunovratem 21. nebo 22. prosince – naše severní polokoule je nejvíce odkloněna od Slunce. Od tohoto dne se Slunce začíná pomyslně vydávat zpět k severní polokouli. O čtvrt roku později, okolo 21. března, nastává den jarní rovnodennosti, kdy se Slunce nachází nad rovníkem. Okolo 21. června je severní polokoule přikloněna ke Slunci nejvíce, začíná nám léto a Slunce se začíná přesunovat zpět k jižní polokouli. V den podzimní rovnodennosti, což je 23. září, Slunce překračuje rovník zpět k jižní polokouli. Všichni víme, jak se toto střídání ročních období projevuje v přírodě:

Jaro je obdobím růstu. Rostliny, které byly skryty v zemi, začnou rašit směrem vzhůru. Zvířata mají mladé.
Léto je obdobím přechodu od nejbujnější vegetace a kypícího života k uspávajícím vedrům. Předzvěstí blížícího se konce léta jsou meteorické roje Perseidy, které jsou na noční obloze nejlépe viditelné začátkem srpna.
Na podzim příroda zlátne, venkovní život se zpomaluje, vše odeznívá a postupně směřuje k zimnímu klidu.
Zima je obdobím vegetačního klidu – příroda je v klidu a pomyslně spí, sbírá síly na další jaro.

Na jižní polokouli Země je střídání ročních období opačné než u nás na severní polokouli – řekli bychom že je v „protitaktu“. V oblastech blízkých rovníku se místo čtyř období střídají pouze dvě – období dešťů a období sucha.

Co se odehrává na pozadí těchto pozorovatelných dějů? Už víme, že dění v přírodě je neoddělitelně spjato s přírodními elementárními bytostmi. Je proto zřejmé, že změny přírody v průběhu roku mají co do činění se změnami v aktivitě přírodních elementárních bytostí. Konkrétně když je příroda v období vegetace, znamená to, že přírodní elementární bytosti jsou v přírodě aktivní – a naopak.

Aktivitu přírodních elementárních bytostí ovládají vysoké duchovní bytosti úrovně Archů, které souhrnně nazýváme duchovní bytosti oběžných dob. Tyto bytosti řídí rytmické děje v přírodě a jsou tedy nositeli toho, co nazýváme přírodní zákony. Přírodní zákony působí prostřednictvím přírodních sil. Víme, že nositeli přírodních sil jsou přírodní elementární bytosti. Víme i to, že elementární bytosti tvoří éterické tělo Země. Vysoké duchovní bytosti úrovně Archů, které souhrnně nazýváme duchovní bytosti oběžných dob, jsou součástí astrálního těla Země.

Aktivitu přírodních elementárních bytostí ovládají duchovní bytosti oběžných dob tak, že na ně střídavě působí svými silami sympatie a antipatie. Připomeňme si, že v astrální sféře sympatie motivuje bytosti se vzájemně proniknout a prostoupit, antipatie naopak motivuje se od sebe oddělit a vymezit se. Přírodní elementární bytosti tak mají střídavou tendenci se buď rozpínat směrem od Země, nebo se naopak stahovat směrem ke středu, pod zem. Toto střídající se působení sil sympatie a antipatie jde ruku v ruce s děním ve viditelné Sluneční soustavě, které jsme si připomněli na začátku této kapitoly.

Když se na toto dění podíváme s určitým odstupem a špetkou poezie, můžeme říci, že ruku v ruce se střídáním ročních období planeta Země a s ní příroda na jejím povrchu jakoby dýchá. Když se na naší severní polokouli Země nadechuje, na jižní polokouli právě vydechuje. Za půl roku je tomu naopak. Jako by nádechy a výdechy putovaly mezi severem a jihem v jakémsi nekončícím koloběhu. Toto dýchání Země nám může být připomínkou toho, že planeta Země není jen kus mrtvého materiálu, ale naopak, že Země je živý organismus. A že Země proto bývá také nazývána Gaia – bohyně Gaia. Může být poučné si před svým vnitřním zrakem obraz této živé dýchající Země vyvolat a někde uvnitř v hloubi sebe procítit, že i my lidé jsme součástí toho obrovského života naší planety.

Dýchání Země

Video a zvuk

Dýchání Země - stáhnout mp3

Na nahrávce mp3 jsou přeřeknutí.
V čase 6:10 je zde řečeno „…na konci července…“,
správné znění je „…na konci ČERVNA…“.
V čase 20:30 je zde řečeno „…přichází s opatrovníkem kosmu…“,
správné znění je „…přichází s opatrovníkem STROMU…“.

Jak se tedy toto dýchání Země konkrétně projevuje? V průběhu roku probíhají na severní polokouli nádechy a výdechy Země následovně:

Stav nadechnutí: Na konci prosince, okolo zimního slunovratu a Vánoc, jsou na naší severní polokouli nejkratší dny z celého roku. Příroda je ztichlá, stromy opadané, ostatní porost Země z valné části odumřel. Jako by nějaká síla z povrchu Země odsála život, který v přírodě před půl rokem bujel. Přírodní elementární bytosti, které ještě před nedávnem přinášely rostlinám život, jsou stažené do Země. Duchovní bytosti oběžných dob je k tomu motivují tím, že vyzařují síly antipatie. Navenek to vypadá, jako by tyto elementární bytosti do sebe hlubokým nádechem vdechly nějaké obrovské plíce, nacházející se pod povrchem. Éterické síly, které se v létě projevovaly na povrchu Země, jsou nyní uvnitř. Jako by se pomyslná duše Země vrátila z kosmického výletu zpět do jejího nitra. Na povrchu Země nastalo rozechvělé rozpoložení, které v čase Vánoc tak dobře známe…

Probíhá výdech: S blížícím se začátkem jara začíná stav nadechnutí přecházet ve výdech. Přírodní elementární bytosti začínají prýštit ven ze Země, směrem do kosmu, přitahovány k bytostem oběžných dob, jejichž síly přecházejí v sympatie. Tento pomyslný výdech Země nabírá na největší síle na přelomu března a dubna, tj. okolo jarní rovnodennosti a Velikonoc. Bytosti, které takto ze Země proudí, probouzejí z kořenů a ze semen k životu mladé rostliny a společně s přibývajícím teplem a světlem Slunce do nich doslova pumpují síly k růstu a táhnou je vzhůru (podrobněji jsme o tom hovořili v souvislosti s přírodními elementárními bytostmi). Nastává zmrtvýchvstání nového života…

Stav vydechnutí: Do letního slunovratu, tj. zhruba do svátku sv. Jana na konci června, je půl roku trvající výdech Země u konce. Éterické tělo Země, a tedy elementární bytosti, které jej tvoří, jsou vystoupené daleko nad povrch. Jsou tak vystaveny působení moudrosti a éterických sil, které přichází z kosmického prostoru – od Měsíce, planet Sluneční soustavy, Slunce a od hvězd z hlubin vesmíru. Vnější silové působení kosmických těles tvaruje v prostoru průběh sil, které tyto bytosti nesou. Tím dostávají éterická těla rostlin a tím i rostliny samotné nejroztodivnější tvary. V rostlinné říši bují život a příroda jako by byla s nadšením zaměřena někam nahoru do dálek kosmického prostoru. Síly sympatie duchovních bytostí oběžných dob však začínají slábnout…

Probíhá nádech: Srpnové meteorické roje Perseidy jsou signálem, že Země se opět začala nadechovat a léto se pro tento rok stává minulostí. Předchozí sympatie bytostí oběžných dob přechází v antipatii, přírodní elementární bytosti se začínají stahovat zpět k Zemi. Na přelomu září a října, okolo svátku sv. Michaela, je návrat přírodních elementárních bytostí zpět do nitra Země v plném proudu. Éterická těla rostlin, opuštěná elementárními bytostmi, rychle ztrácejí na síle. Rostliny začínají vadnout, schnout a sklánět se k Zemi, ze stromů začíná padat listí. Zatímco éterické životní síly vstupují se svými nositeli do Země, v přírodě na povrchu se začíná schylovat k přípravám na zimní spánek… Okolo zimního slunovratu, resp. Vánoc, je nádech Země u konce, aby po zimním odpočinku přírody mohla Země s příchodem jara zase začít vydechovat…

Krátce řečeno – zima znamená stav nadechnutí Země a léto stav vydechnutí; na jaře je v plném proudu výdech, na podzim probíhá nádech. Podívejme se podrobněji, jak se tento děj konkrétně projevuje v přírodě. Jako příklad si vezmeme, co se během roku odehrává se stromy.

Se stromy jsou spojeny vysoké elementární bytosti, které se nazývají opatrovníci stromů. Hovořili jsme o nich v souvislosti s přírodními elementárními bytostmi.

Jaro: Ze země, kde prodléval přes zimu, stoupá opatrovník stromu od kořenů směrem vzhůru. Mobilizuje všechny své síly, propojuje je se silami nižších elementárních bytostí a působí na to, co z vnějšího pohledu vnímáme jako probuzení stromu do života – nalévají se pupeny, vyrážejí listy, pučí mladé výhonky, z pupenů se rozvíjejí květy. Na jaře je opatrovník stromu se stromem nejsilněji propojen.

Léto: S blížícím se létem se opatrovník stromu postupně dále rozpíná a na vrcholku léta se z velké části nachází mimo strom. Jako by byl vydechnut do prostoru okolo stromu, byť zůstává se stromem propojen. Převážná část jeho vědomí je zaměřena navenek. Opatrovník stromu tím nabírá moudrost kosmu a čerpá kosmické síly – obojí využije na začátku příštího jara společně s tím, co ještě načerpá ze Země v průběhu zimy. Moudrost a síly, nabrané z kosmu, vloží příští jaro především do té části stromu, která má ke kosmu nejblíže – do pupenů (síly a moudrost kosmu, které jsou obsažené v pupenech, dokážou šikovní lidé proměnit v léčebné tinktury – tento obor lidské činnosti se nazývá gemmoterapie).

Podzim: Začátkem podzimu se opatrovník stromu začíná postupně stahovat zpět a jeho vědomí se při tom více a více odvrací od okolního světa a zaměřuje se dovnitř. Pomyslně tak přináší zpět obrazy, propojené s kosmickou moudrostí, a sdílí je s nižšími elementárními bytostmi, které nedosáhnou do takových výšek. To vede k tomu, že tyto nižší elementární bytosti odvracejí svou pozornost i své beztak docházející síly od stromu, a v těchto obrazech se jakoby rozplývají. Z vnějšího pohledu vnímáme, že ve stromu ustává život – dozrávají plody, začíná se měnit barva listů, listy začínají postupně opadávat.

Zima: S přicházející zimou opatrovník stromu postupně opouští nadzemní část stromu a stahuje se pod zem. Propojuje se se silami a s moudrostí Země a se stromem zůstává spojen jenom prostřednictvím kořenů. Moudrost a síly, nabrané ze Země, využije na jaře především pro opětovné probuzení stromu k životu…

Shrňme si a zopakujme, že to, co se v průběhu roku odehrává ve viditelné přírodě, je vnějším projevem mocného dění, jež probíhá v neviditelné části světa, který nás obklopuje. Poznání podstaty ročních období a s tím spojeného dýchání Země je střípkem z této dechberoucí kosmické mozaiky.

Bdění a spánek Země

Video a zvuk

Bdění a spánek Země - stáhnout mp3

Ve vztahu ke střídajícím se ročním obdobím jsme zvyklí říkat:
„Na podzim se příroda ukládá k zimnímu spánku.“
„Na jaře se příroda probouzí ze zimního spánku.“
Je to zcela zřejmé, máme to odpozorováno, není o tom pochyb. Jenže i zde platí, že to, co se na povrchu jeví zřejmé, může klamat. Pokusíme se proto i v tomto případě nahlédnout pod povrch.

Úvodem si připomeňme, co víme o bdění a o spánku člověka – zabývali jsme se tím v Prvních 21 krocích v kapitole 9. Shrňme si: Když spíme hlubokým bezesným spánkem, jsme ve stavu, podobném bezvědomí – ležíme v posteli a nevnímáme okolní svět. Je zeslabeno spojení mezi převážnou částí astrálního těla a éterickým tělem. V posteli tak zůstává ležet spící a v podstatě bezvědomé fyzické tělo spojené s éterickým tělem, které jej drží při životě, a s menší částí astrálního těla, která je účastna základních životních procesů. Astrální tělo včetně té části, kterou jsme nazvali duše (ty jsou dohromady nositelem vědomí), a JÁ, jsou úměrně svému uvolnění od zbytku lidské bytosti o to silněji propojeny především s astrální sférou. Rozdíl mezi bdícím a hluboce spícím člověkem schematicky ilustruje následující obrázek (originál najdete ve zmíněné kapitole 9 Prvních 21 kroků):

Vědomí, které je dočasně uvolněné od těla, je díky tomu ve spojení s duchovními světy a učí se. Éterické tělo ve spánku čerpá prostřednictvím spojení s astrálním tělem z duchovních světů síly, které spotřebovalo v předchozím bdělém stavu. Éterické tělo svými obnovenými silami regeneruje fyzické tělo.

Předchozí odstavec je důležitý: Do vyčerpaného éterického těla proudí ve spánku nové síly a takto osvěžené éterické tělo regeneruje, opravuje a dalo by se říci znovu buduje opotřebené fyzické tělo. Ve spánku tedy naše fyzické a éterické tělo pomyslně rozkvétá, zatímco po dobu bdění se naše fyzické a éterické tělo vyčerpává a pomyslně uvadá.

Shrňme si ještě jinými slovy:

Když bdíme, je naše vědomí propojené s fyzickým a s éterickým tělem a v důsledku toho je odpojeno od duchovních světů. Aby mohlo vědomí fungovat, spotřebovává síly éterického těla a opotřebovává fyzické tělo (obojí se samozřejmě děje i jinými činnostmi).
Neboli – v bdělém stavu se opotřebováváme a postupně odumíráme.
Když spíme, je naše vědomí do značné míry odpojeno od fyzického a éterického těla a v důsledku toho je ve spojení s duchovními světy. Éterické tělo „dobíjí“ z duchovních světů své vyčerpané síly a jejich prostřednictvím regeneruje, opravuje a znovu buduje fyzické tělo.
Neboli – ve spánku se obnovujeme a probouzíme v sobě znovu život.

S takto osvěženou znalostí o podstatě lidského spánku se můžeme vrátit k dýchání Země – tedy ke střídavému proudění přírodních elementárních bytostí ze Země ven a zpátky do Země. Dýchání Země můžeme vnímat i jako rozpínání a smršťování éterického těla Země, které je přírodními elementárními bytostmi tvořeno. Zopakujme si, že na naší severní polokouli probíhá dýchání Země během roku takto:

Na konci prosince, okolo zimního slunovratu a Vánoc, je Země zcela nadechnutá, přírodní elementární bytosti jsou stažené pod povrch.
S blížícím se jarem začíná Země vydechovat. Přírodní elementární bytosti, které takto proudí ze Země, společně se Sluncem pumpují sílu do éterických těl rostlin a táhnou je vzhůru. Povrch Země zarůstá, rozkvétá a obnovuje se.
Přibližně do letního slunovratu je výdech Země dokončen a dosavadní obnova rostlinné pokrývky zemského povrchu se začne zpomalovat.
S blížícím se podzimem se Země začíná nadechovat. Přírodní elementární bytosti se vracejí zpátky do Země, éterická těla rostlin ztrácejí na síle, rostliny uvadají a usychají. Rostlinná pokrývka povrchu Země odumírá.
Na konci prosince, okolo zimního slunovratu a Vánoc, je Země opět zcela nadechnutá, přírodní elementární bytosti jsou stažené pod povrch…

Porovnejme si to, co se během roku odehrává se Zemí, s průběhem dne běžného člověka:

Člověk	Země
Bdění: – hmotné fyzické tělo se opotřebovává a odumírá – vědomí je v těle	Zima: – povrch Země (tj. rostlinstvo) je odumřelý – elementární bytosti jsou stažené v Zemi
Spánek: – hmotné fyzické tělo se regeneruje a znovu buduje – vědomí je mimo tělo	Léto: – povrch Země (tj. rostlinstvo) zarůstá a obnovuje se – elementární bytosti jsou mimo Zemi

Z tohoto srovnání vyplývá:

Děje, které na Zemi a v Zemi probíhají v zimě, odpovídají bdělému stavu člověka
Děje, které na Zemi a v Zemi probíhají v létě, odpovídají spánku člověka

Ať to zní jakkoliv paradoxně, Země v zimě bdí a v létě spí.

Při vnějším pozorování vidíme, že v zimě se příroda ukládá ke spánku a v létě naopak propuká k plnému životu. To platí pro viditelnou hmotnou část přírody. Dokážeme-li obsáhnout a zohlednit, co se odehrává v neviditelných světech, pak dojdeme k poznání, že Země vlastně spí v létě, a naopak bdí v zimě.

Svátek letního slunovratu

Video a zvuk

Svátek letního slunovratu - stáhnout mp3

Svátek letního slunovratu, dnes spojený s bujarou oslavou tzv. svatojánské noci, má dávnou tradici. Podívejme se, co o tomto svátku říká pořad České televize pro školy:

^{edu.ceskatelevize.cz}

Tolik všeobecně známé informace. Naším cílem je pohlédnout na téma oslav slunovratu a svatojánské noci samotné v širších souvislostech poznání, ke kterému jsme se propracovali…

Nejdříve si připomeňme, že dnes jsme odpojeni od neviditelného dění, které se odehrává za kulisami přírody, a většinou si ho nejsme ani vědomi. Nanejvýš kroutíme hlavou nad sezónními výkyvy nálady a temperamentu, o kterých jsme hovořili výše, pokud je vůbec zaregistrujeme. V dřívějších dobách to tak nebylo. Naši pradávní předkové nemohli jinak, než žít v přírodě a s přírodou, a navíc byli s děním v neviditelném světě podvědomě propojeni (zvířata to tak mají dodnes). Je například známo, že v dávných dobách byli lidé schopni plodit děti pouze na jaře, a to v krátkém období okolo jarní rovnodennosti, když ze země nejintenzivněji tryskají čerstvé éterické síly nesené elementárními bytostmi. Většina dětí se proto rodila koncem prosince, okolo zimního slunovratu. Našli bychom mnoho dalších příkladů.

V souhrnu lze říci, že život v dávných dobách byl neoddělitelný od přírody. Lidé proto měli přirozenou touhu, připomínat si své souznění s přírodou a své podvědomé propojení s neviditelným děním za jejími kulisami a vyjadřovat to i navenek. Obojí se stalo potřebou lidské duše. Lidé cítili vnitřní touhu uspokojovat tuto potřebu duše během roku podobně, jako museli během dne uspokojovat potřebu svého těla jíst. To dalo vzniknout mnoha svátkům, které v průběhu roku do značné míry odrážely dění v přírodě. Čtyři hlavní z nich jsou během roku symetricky rozloženy s odstupem přibližně 3 měsíců – zimní slunovrat a Vánoce, jarní rovnodennost a Velikonoce, letní slunovrat a sv. Jan, podzimní rovnodennost a sv. Michael.

Přenesme se na chvíli do dřívějších dob. Lidé, takto souznějící s přírodou, se s blížícím se létem dostávají do stavu jakéhosi opojení přírodou a vesmírem. A není divu – samotné elementární bytosti, které tryskají ze Země, cítí v době končícího výdechu Země něco, co bychom mohli nazvat extáze nebo rauš. A tím jako by s sebou strhávají do této extáze i lidské duše a obracejí pozornost lidí vzhůru. Je to logické – síly sympatie, které vyzařují duchovní bytosti oběžných dob, totiž táhnou do pomyslných výšek nejen elementární bytosti, ale i lidské duše. Lidé prožívají při pohledu na oblohu něco jako závrať a současně pocit své sounáležitosti s něčím větším a mocnějším, než jsou oni sami. V lidském nitru se současně probouzí jakési vnitřní chvění, radost, žár i vnitřní světlo, které o to více umocňují zmíněné pocity opojení a závrati.

Dnes prožíváme letní období podobně, ale není to tak intenzivní. Nemáme dřívější hluboké spojení s přírodou a dnešní život nám přináší mnoho jiných starostí. Není to dobře ani špatně – je to součást vývoje, kterým jako lidstvo procházíme. Pokud si však najdeme čas se zastavit a vcítit se do sebe, pravděpodobně zjistíme, že něco z nás se v létě opravdu nachází kdesi „ve výšinách“. Koneckonců naše touha cestovat v létě do dálek je toho vnějším projevem…

Toto rozpoložení lidských duší výstižně vyjádřil Rudolf Steiner v tzv. Kalendáři duše, který obsahuje verše pro každý týden roku. Český překlad veršů pro týden, kdy nastává letní slunovrat, zní takto:

Zářící krása světů mě nutí,
abych uvolnil/a z hlubin své duše
božské síly mého žití
aby k těmto světům mohly vzletět;
abych já sám/a sebe opustil/a,
a s důvěrou se hledal/a
ve světle a teple světů.

V každé kultuře byli šamani, vědmy, kněží nebo jiní zasvěcenci. Kromě náboženského zasvěcení byli obeznámeni i s neviditelnými taji přírody, a často měli i jasnovidnou schopnost nahlížet do nehmotných světů. Byli si dobře vědomi i toho, že intenzivnímu vnitřnímu prožívání lidských duší je třeba dát průchod i navenek. A protože veřejný život se dříve odehrával převážně formou společných oslav svátků, dávali zasvěcenci jednotlivým svátkům takový obsah a formu, aby tyto svátky naplňovaly nejen náboženské potřeby, ale i právě zmíněné potřeby lidských duší.

Nejinak tomu bylo v případě svátku letního slunovratu. Vžila se dávná tradice noční oslavy, která zahrnovala bujaré veselí, zpěv, tanec, pálení ohňů a další aktivity. Cílem bylo podpořit v duších lidí jejich soulad s prouděním přírodních elementárních bytostí vzhůru do kosmu a dát jim prostor k vyjádření jejich pocitů a emocí, žáru, opojení a závrati. A nejen to… Pod klenbou hvězdné oblohy si měli lidé připomenout také svou sounáležitost s vesmírem a současně v sobě nenápadně rozdmýchávat „boží jiskru“ uvědomění si sebe sama vůči kosmu – své JÁ. Šlo tedy i o jakýsi obřad propojení Země s Nebem, obřad propojení lidských duší s kosmem. Připomenutí toho, že v létě se lidské duše pozvedají ke kosmu, aby se s koncem léta mohly stáhnout zpět, obohacené o kosmické síly a o střípky kosmické moudrosti.

Svátek letního slunovratu ale není jenom o oslavách Slunce a o vyjádření vnitřních pocitů lidí. Vnitřní žár a vnitřní světlo totiž nemají význam pouze pro jedince. Mají i hluboký kosmický význam a v tomto kontextu jsou jakýmsi spojovacím článkem k jevu meteorických rojů Perseid, který nastává začátkem srpna, a následně ke svátku svatého Michaela.

Svátek sv. Jana Křtitele

Video a zvuk

Svátek sv. Jana Křtitele - stáhnout mp3

Až později se pro oslavu slunovratu vžilo pojmenování svatojánská noc, neboť 24. červen byl ustanoven křesťanským svátkem svatého Jana Křtitele.

Kdo byl Jan Křtitel? Biblický příběh o jeho narození zní zhruba takto (zkráceno):

Za dnů judského krále Heroda byl jeden kněz, jménem Zachariáš. Jeho manželka se jmenovala Alžběta. Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku. Jednou, když Zachariáš konal před Bohem kněžskou službu, se Zachariášovi ukázal Hospodinův anděl. Když ho Zachariáš spatřil, byl ohromen a přemožen strachem. Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši! Tvá prosba byla vyslyšena. Tvá manželka Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan. …“ (Lukáš 1, 5-14)

O něco později se chlapec opravdu narodil – mělo to být nedlouho před tím, než se na jiném místě v tehdejší Palestině narodil Ježíš. Chlapec dostal jméno Jan. Když vyrostl, projevila se u něj schopnost otevírat lidem vhled do duchovních světů. Dělal to tak, že zájemce na chvíli potopil pod vodní hladinu a tím jej přivedl do stavu změněného vědomí. Dotyčné/mu se tím otevřelo duchovní vnímání. Pro tuto proceduru se vžil název křest a Janovi proto začali říkat Jan Křtitel.

Jan Křtitel si byl vědom svého úkolu připravit podmínky pro příchod Krista a být mu nápomocen. Když se Jana tázali, zda on je ten Mesiáš, jehož příchod na Zemi byl předpovídán, odpověděl:

„Já nejsem Mesiáš, ale jsem poslán před ním.“ (Jan 3, 28)

Zeptali se ho tedy:

„Proč tedy křtíš, když nejsi Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“
„Já křtím vodou,“ odpověděl Jan, „ale mezi vámi už povstal někdo, koho neznáte. To je ten, který přichází po mně. Jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek sandálu.“ (Jan 1, 19-27)

„On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Matouš 3, 11)

„Vyrovnejte Pánovu cestu!“ (Jan 1, 23)

Abychom měli úplný obrázek, zopakujme si, že Jana Křtitele navštívil Ježíš a absolvoval jeho proceduru křtu ve vodě řeky Jordán:

Tehdy přišel Ježíš z Galileje za Janem k Jordánu, aby se od něj nechal pokřtít. Jan mu v tom ale velmi bránil: „Já potřebuji být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš za mnou?“ „Nebraň tomu,“ odpověděl mu Ježíš. „Takto máme naplnit veškerou spravedlnost.“ (Matouš 3, 13-17)

Jan Křtitel tedy sehrál v Kristově době velice významnou roli. Zdá se, jako by tato jeho role byla symbolizována i datem jeho svátku 24. června.

Datum 24. června totiž leží v průběhu roku symetricky ke svátku narození Ježíše 24. prosince. Od svátku sv. Jana, který je na vrcholu výdechu Země, se průběh roku postupně začíná klonit zpět k Vánocům, tedy ke svátkům narození Ježíše, které jsou v době největšího nádechu Země. Obrazně řečeno, od léta postupně ubývá Jana a přibývá Ježíše, tedy blíží se Vánoce. Snad i proto přisuzuje Bible Janovi slova:

„On musí růst a já se menšit.“ (Jan 3, 30)

Takový je princip slunovratu, a to může být důvod, proč jsou oba svátky, tedy slunovrat a svatý Jan, takto propojeny.

Janův výrok však může mít ještě hlubší význam. Křtem Ježíše otevřel Jan cestu k tomu, aby se v tehdejší Palestině mohly odehrát události, které vyvrcholily ukřižováním Krista Ježíše na Golgotě. O smrti Ježíše Krista víme, že se jednalo o zlomový bod ve vývoji lidstva na Zemi – hovořili jsme o tom v Prvních 21 krocích v kapitole 18 Impuls obratu. Jan Křtitel patřil k těm, kdo se o to významnou měrou zasloužili, a kromě Krista se tak stal symbolem této události přesto, že se jí sám nedožil (král Herodes jej nechal popravit).

V době před Kristem byl v oblasti Blízkého Východu řízen vztah lidí k Bohu tzv. Starým zákonem. Ten vzniknul zhruba 1300 let předtím a jeho autorství je přisuzováno Mojžíšovi. Starý zákon usměrňuje život lidí pomocí množství přikázání, z nichž 10 nejdůležitějších je známo jako „Desatero“. Staví na zásadě „oko za oko, zub za zub“. Ve Starém zákoně je člověk v podstatě nesvobodný – je podřízen vůli přikázání a za vybočení jsou stanoveny sankce.

Kristus, jehož příchodu Jan Křtitel napomohl, ale tyto poměry zcela změnil a přinesl člověku svobodu. Svobodu v tom, že život lidí už nemá být řízen vnějšími přikázáními, ale že „přikázání“ mají přicházet zevnitř. Neboli že každý člověk si v sobě má vypěstovat vlastní „přikázání“ v podobě morálních zásad a z vlastního svobodného rozhodnutí se jimi uvědoměle řídit bez toho, že by musel být usměrňován zvenčí. Nový zákon staví na lásce – „odpusť bližnímu svému, miluj své nepřátele“..

Jan Křtitel se mohl oprávněně cítit jako určité „poslední ztělesnění“ Starého zákona a jako ten, kdo „Vyrovnává Pánovu cestu“ směrem k Novému zákonu. To může být mnohem hlubším významem již zmíněných Janových slov „On musí růst a já se menšit“ – neboli „Nový zákon musí růst, Starý zákon se musí menšit“.

Jan Křtitel tedy ukončuje jednu etapu vývoje lidstva a „Vyrovnává Pánovu cestu“, tj. cestu pro Krista, k započetí nové vývojové etapy.

I tuto dialektiku vývoje nám připomíná svátek svatého Jana Křtitele…