Abyste této sekci správně porozuměli, je třeba mít zvládnutých Prvních 21 kroků a kapitolu Bytosti duchovní hierarchie.

Obsah

Léto, podzim, železo

Video a zvuk

V pojednání o létě jsme si připomněli, co se odehrává během střídání ročních období. Víme, že astronomické léto začíná okolo 21. června, když je severní polokoule Země nejvíce přikloněna ke Slunci. Na povrchu Země bují vegetace. Přírodní elementární bytosti jsou už z větší části rozptýlené – jakoby „vydechnuté“ – v prostoru kolem Země. Podobně jsme v létě i my lidé zaměřeni více navenek, máme nejblíž k přírodě. Ta nás v hojné míře zásobuje teplem, světlem, vůněmi, barvami, chutěmi a jinými smyslovými vjemy. Táhne nás to ven – k vodě, na hory, do lesa, na chalupu, na zahradu atd. Svými smysly do sebe nabíráme okolní krásy a z paprsků Slunce vitamín D. Užíváme si to a je to dobře – vždyť kdy jindy než v létě bychom takovou možnost měli. Jako bychom se společně s přírodou vezli na její pomyslné vlně někam daleko a vysoko. Léto v nás jaksi automaticky navozuje určitý pocit lehkosti a bezstarostnosti, a když se zasníme, jako bychom se vznesli kamsi do výšin. Ale vznést se nemůžeme, tak mnohdy toužíme alespoň odcestovat někam do dálek. Jsme plní života a nechceme si ani připustit, že to krásné léto plné zážitků zase skončí.

S pokračujícím létem se od nás Slunce začíná opět pomyslně vzdalovat. Neklamným signálem blížícího se konce léta je jev meteorických rojů Perseid, který nastává začátkem srpna. Předchozí bujení v přírodě se proměňuje v uvadání – jednak díky letním vedrům a omezenému přísunu vláhy, jednak vlivem toho, že přírodní elementární bytosti už neprýští vzhůru od Země tak, jako na jaře a začátkem léta. Když se kalendář otočí na září, začne se okolní příroda měnit. Přichází chladné noci a ještě chladnější rána, ustává předchozí bujaré pučení přírody, zářící letní barvy začínají získávat první zlatavý nádech. Namísto překypujících smyslových vjemů léta začínáme z okolní přírody vnímat něco, co bychom mohli nazvat moudrou zrající krásou.

Přírodní elementární bytosti se začínají dávat do pohybu opačným směrem než na jaře a v létě – tedy zpět k Zemi. Okolo podzimní rovnodennosti, což je 23. září, je jejich návrat z kosmických výšek zpět k Zemi plném proudu. V tento den také Slunce pomyslně překračuje rovník a začíná k němu být opět více přikloněna jižní polokoule Země. Vegetace začíná nabírat rozmanité barvy, ve vzduchu cítíme zvláštní kořenitou vůni, zkracují se dny a ubývá světla, přicházejí podzimní plískanice. S postupujícím podzimem jsou přírodní elementární bytosti už z větší části stažené – jakoby „nadechnuté“ – zpět do Země. Barvy přírody se díky tomu i díky klesajícím teplotám změnily do hnědých a rezavých odstínů a rostliny (s výjimkou stálezelených druhů) uschly nebo odumřely nebo alespoň shodily listí…

Jak prožíváme podzim a přípravu na zimu my lidé? Lehkou letní bezstarostnost začínají nahrazovat pocity určité vážnosti, může se dostavit melancholie i smutek z toho, že léto už se letos nevrátí. Může na nás doléhat určitá tíže z uvědomění si, že všechno, co nás v létě pomyslně nadnášelo, je pryč, a že zimu, která je přede dveřmi, budeme muset překonat a „ustát“ vlastními silami. Navozuje to situaci, která by se dala přirovnat k vypouštějícímu se bazénu. V létě byl pomyslný bazén plný vody, která nás nadlehčovala a mohli jsme s vynaložením minimálního úsilí stát zpříma a jen se špičkami zlehka dotýkat dna. S příchodem podzimu se voda začne pomyslně vypouštět a my začneme cítit čím dál větší tíži. Dává nám to na vybranou. Buď budeme vynakládat stejnou sílu jako v létě a s klesající hladinou postupně splaskneme a vytratíme se na dně bazénu jako medúza. Nebo se rozhodneme „ustát“ to, že už nás voda nenadnáší. To znamená že začneme vynakládat vlastní sílu, s jejíž pomocí udržíme své tělo vstoje a napřímené.

Na podzim je situace podobná. Okolní příroda se vytratí, asi jako by se na dně vypuštěného bazénu vytratila medúza. My lidé máme za této situace v podstatě dvě možnosti, jak se k tomuto přírodnímu dění postavit. Především se můžeme zachovat podobně, jako medúza v bazénu, a s mizející přírodou se dostat do jakéhosi zvláštního stavu rozkladu, který je protikladem letní euforie. Je jasné, že to je pouze teoretická možnost, tahle to v životě nejde – naopak. Na podzim se potřebujeme od přírody emancipovat, odpojit a vzepřít se tak zákonům a silám, které okolní přírodu ovládají a které jsme během léta tak rádi přijali. Přitom když si uvědomíme a procítíme to, co jsme do sebe nabrali během léta, je to jako bychom i přes pokračující podzim uvnitř sebe rozkvetli a rozzářili se. Jako bychom to všechno, co jsme během léta nabírali a vnímali venku, měli teď na podzim uvnitř v sobě. To nám dává sílu nenechat unést mizející vnější přírodou, ale naopak vytvořit si vnitřní napřímení podobně, jako bychom se vzepřeli síle gravitace a zůstali vlastními silami stát ve vypuštěném bazénu.

Zatímco v létě jsme měli možnost i touhu se s přírodním děním propojovat, tak na podzim se naopak musíme vůči přírodnímu dění vymezit. A když se takto vymezíme vůči okolí, probouzíme tím uvědomění si sebe sama – neboli sebeuvědomění. Vnitřní napřímení a vzepření se vůči podzimnímu dění v přírodě v podstatě neznamená nic jiného než najít v sobě odvahu a sílu, postavit vůči přírodnímu dění své vlastní sebeuvědomění. Nemusí to být vždy úplně snadné – mnoho lidí by mohlo vyprávět o podzimních melancholiích a depresích. Jsou to v podstatě volání lidského nitra, které nenalézá sílu se rozzářit, rozkvést a zůstat zpříma, a místo toho je svíráno tísní a nejednou i strachem. Abychom v sobě dokázali sílu sebeuvědomění a napřímení se probudit, potřebujeme totiž ještě něco – a sice vůli. Vůli nepoddat se přírodnímu dění, překonat případnou tíseň a strach a použít sílu vlastního sebeuvědomění.

Kosmickým nositelem výrazných kvalit odvahy, vůle a síly, vycházejících z nesobeckého sebeuvědomění (a dalších vlastností, o kterých budeme dále hovořit), je skupina vysokých duchovních bytostí, kterou souhrnně nazýváme Archanděl Michael, případně též svatý Archanděl Michael nebo i svatý Michael. Archanděl Michael je znázorňován především s ocelovým mečem v ruce, který je právě symbolem jeho odvahy, vůle a síly, a někdy bývá tak rozžhaven, až z něj šlehají ohnivé plameny:

Můžeme si položit otázku, zda by nám odvaha, vůle a síla Archanděla Michaela nepřišly vhod právě v době začínajícího podzimu – abychom co možná překonali tíseň a strach, dokázali se vnitřně napřímit a s nesobeckým sebeuvědoměním se postavit odumírajícímu přírodnímu dění. Dobrá zpráva je, že tyto kvality Archanděla Michaela jsou nám k dispozici, a to nejvíce právě v době blížícího se a začínajícího podzimu. Abychom porozuměli jak, potřebujeme se vrátit k již zmíněnému jevu Perseid. Wikipedia.cz o Perseidách uvádí (upraveno a zkráceno):

Meteorické roje Perseid jsou na noční obloze viditelné od 17. července do 24. srpna. V době maximální aktivity mezi 11. a 13. srpnem se jejich počet udává v desítkách až stovkách za hodinu. Z pohledu astronomie se jedná o úlomky, které v meziplanetárním prostoru zanechává kometa „109P/Swift-Tuttle“. Ty jako meteory vstupují velkou rychlostí do atmosféry Země, tím se rozžhaví a většinou se ještě před dopadem na zemský povrch vypaří.

Na těchto meteorech je důležité, že jsou bohaté na železo. Při vypaření meteorů se tedy do atmosféry Země dostane na přelomu července a srpna určité množství železa. V poměru k objemu atmosféry a velikosti Země je toto množství mizivé a mávli bychom nad tím rukou – jenže… Kdo je obeznámen s principy homeopatie, ten ví, že homeopatické přípravky jsou vysoce ředěné a obsahují nanejvýš stopové množství původní substance (pokud vůbec). Přesto, nebo právě proto, mají účinky na lidský organismus – díky vysokému ředění totiž nepůsobí přímo na hmotné tělo, ale působí prostřednictvím éterického těla. Homeopatická Materia medica uvádí, že homeopaticky zředěné železo je vhodné, kromě jiných účinků, především k posílení slabých či oslabených jedinců a ke zmenšení obav, tísně a strachu. Co to pro nás znamená?

Vždy před koncem léta dostáváme z kosmu dávku železa v homeopatickém ředění, která nás může posílit a zmenšit naše případné tísně a strachy! … A tím posílit naši odvahu vůči tomu, co přijde – tedy pod/zimní měsíce a s nimi potřeba zapojit vůli a sílu nenechat se ovlivňovat odumírající přírodou a nastavit jí své zdravé nesobecké sebeuvědomění. A právě železo meteorických rojů Perseid je hmotným vyjádřením ocelového meče Archanděla Michaela, který po sobě na noční obloze zanechává ohnivé stopy. Tímto způsobem každoročně dostáváme dávku kosmického železa a s ním podporu Archanděla Michaela v podobě jeho odvahy, vůle síly, které nám s blížícím se podzimem přijdou více než vhod.

Tento kosmický jev se odráží i uvnitř našeho organismu, a to v krvi. Na hmotné úrovni je železo vázáno v hemoglobinu, který je součástí červených krvinek. Hemoglobin váže prostřednictvím železa kyslík a přenáší jej z plic do tkání, zatímco opačným směrem odnáší oxid uhličitý. Železo, přítomné tímto způsobem v krvi, však současně nese síly, které jsou mu vlastní – tedy takové, které působí proti tísni a strachu. Působí tím, že dodávají sílu postavit se zpříma a dodávají vůli tuto sílu použít. V naší krvi tak při každém nádechu probíhá děj, jehož působení je podobné kosmickému dění v období meteorických rojů Perseid. Při každém nádechu so sebe nabíráme sílu – můžeme si to snadno vyzkoušet. Viděno z tohoto úhlu pohledu a s trochou představivosti můžeme v krevním železe každého člověka vnímat miniaturní pomyslný meč Archanděla Michaela.

Železo je natolik běžný kov, že nám nepřijde ničím zajímavé. Ze železa či z oceli (což je zušlechtěné železo) vyrábíme mnoho věcí – příbory, auta, lokomotivy, děla, tanky (bohužel)… Tedy věci, které potřebujeme k životu, i věci, které život ničí. Železo, které bylo a je jedním z pilířů lidské civilizace, dokážeme podobně jako mnoho jiných věcí využít i zneužít. Jedno z moudrých sdělení nám k železu a k jeho využití říká:

Člověče, podmanil sis železo do svých služeb.
Přetváříš je ve svůj prospěch a využíváš je ve spoustě svých materiálních výtvorů.
Ale skutečné dobro ti železo přinese až tehdy,
když rozpoznáš mocnou duchovní sílu, která se za ním skrývá.

Nám už je zřejmé, o jakou duchovní sílu se zde jedná, kterou máme rozpoznat. Jedná se o Archanděla Michaela. Jeho odvaha, vůle a síla přinášejí dobro, byť často svéráznou formou, jak si dále ukážeme.

Archanděla Michaela a jeho kvality odvahy, vůle a síly připomíná svátek Michala či Sv. Michaela, který připadá na 29. září, tedy krátce po datu podzimní rovnodennosti. Tento svátek připomíná také dění na přelomu léta a podzimu, kdy nám Archanděl Michael nabízí pomoc při získání odvahy, vůle a síly, které potřebujeme, abychom překonali tíseň a strach a dokázali vnitřně napřímit a postavit se s nesobeckým sebeuvědoměním odumírajícímu dění v přírodě.

Vánocemi slavíme narození Spasitele, Velikonocemi jeho smrt a zmrtvýchvstání, svátkem Sv. Jana si připomínáme Sv. Jana Křtitele i letní slunovrat spojený s bujarým vzepětím lidských duší ke kosmu.

Podzimní svátek Sv. Michaela je svátkem Michaelské odvahy, vůle a síly, které vycházejí z nesobeckého sebeuvědomění a jsou protikladem pohodlnosti ve všech ohledech. Je zřejmé, že Michaelská odvaha, vůle a síla nejsou „dobré“ jen k tomu, aby nám pomohly překonat podzimní a zimní období. V životě nás mohou potkat mnohem větší výzvy. V posledních desetiletích se ale Michaelský svátek nijak zvlášť neslaví. Třeba nám tyto informace pomohou k jeho znovuobjevení alespoň uvnitř v sobě…

Archanděl Michael

Video a zvuk

Archanděl Michael - stáhnout mp3

V předchozí kapitole jsme poznali Archanděla Michaela především jako kosmického nositele odvahy, vůle a síly. Tyto kvality jsou výrazem podstaty bytosti Archanděla Michaela – postavit se komukoliv, kdo by konal v nesouladu s idejemi a se silami, které vycházejí ze Zdroje a prostupují duchovní hierarchií. Díky této své kosmické roli je Archanděl Michael znám především jako ten, kdo poráží „draka“ – tedy toho, kdo v dané situaci koná v nesouladu s duchovní hierarchií. Má se za to, že v průběhu vývoje Sluneční soustavy a Země takto Archanděl Michael porazil „draka“ už vícekrát. O jednom takovém boji Archanděla Michaela s „drakem“ pojednává téma o odpůrčích bytostech. Zde se jednalo o „draka“, kterým byly luciferské bytosti a Archanděl Michael je vypudil do astrální sféry Země. Tento „boj“ Michaela s „drakem“ byl patrně nejvýznamnější pro vývoj člověka, neboť umožnil „pád člověka do hříchu“ a otevřel tím cestu k tomu, abychom se mohli začít vyvíjet v bytost, jež myslí, soucítí a má svobodnou vůli, kterou dokáže uvědoměle a zodpovědně využívat. Poslední známý boj Archanděla Michaela s „drakem“ se udál teprve nedávno, hovoříme o tom níže. Symbolem Michaelovy odvahy, vůle a síly a symbolem jeho schopnosti porážet „draka“ je především ocelový meč (případně kopí), který někdy bývá tak rozžhaven, až z něj šlehají ohnivé plameny. Pro Archanděla Michaela je i proto charakteristický element Ohně a červená barva různých odstínů (obrázek vlevo). Lidským protějškem Archanděla Michaela, který poráží „draka“ podobně jako on, je Svatý Jiří (obrázek vpravo).

Archanděl Michael v různých ohledech převyšuje ostatní Archanděly a ve Sluneční soustavě je spojen se Sluncem. Díky tomu měl vždy blízko k Elohim, tedy ke skupině vysokých duchovních bytostí tvaru, které byly hybateli vzniku Sluneční soustavy a v ní Země a člověka. Archanděl Michael zaujal roli jakéhosi prostředníka mezi Elohim a lidmi. Například Hebrejští kněží věděli, že se nedostanou do přímého kontaktu s bohem hebrejského náboženství, kterým byl Jehova – jeden ze sedmi Elohim. Kontakt s bohem Jehovou zprostředkoval hebrejským kněžím právě Archanděl Michael. Hebrejci proto Michaela nazývali „ten, kdo je tváří boha“ nebo „ten, kdo je jako bůh“.

Při událostech, které se odehrály zhruba před 2 000 lety v Palestině, zemřel na kříži na jeruzalémském popravčím vrchu Golgotě Ježíš Kristus. Kristus se tím spojil se Zemí a stal se pro celé lidstvo tím, co pro Hebrejce byl Jehova. Archanděl Michael je od té doby určitým spojencem Krista ve vztahu k vývoji lidstva. Hlavním úkolem Archanděla Michaela je vytvářet podmínky k tomu, aby se mohlo co nejlépe vyvinout svobodné lidské JÁ, a tedy člověk jako myslící a soucítící bytost, jež má svobodnou vůli a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat.

Jedním z impulsů, který Kristus přinesl lidstvu, bylo nahradit starozákonní princip „oko za oko, zub za zub“ tehdy novým principem „odpusť bližnímu svému“. Odpuštění ale nebývá snadné – znamená překonat v sobě bolest a pocit křivdy vůči jinému člověku, který nám ublížil. Odpuštění znamená najít v sobě bezpodmínečnou lásku, která překoná pomyslný nářek či křik v našem nitru a doputuje od nás k druhému člověku. Odpuštění vyžaduje odvahu, vůli a sílu – to jsou Michaelské vlastnosti. Odpuštění je Michaelský čin.

V tradiční křesťanské víře hraje Archanděl Michael důležitou roli ve vztahu k zemřelým. Jeho úkolem je připravit seznam dobrých a zlých skutků, které daný člověk vykonal během života, na jehož základě je daná „duše“ buď vpuštěna do „věčného ráje“ nebo odsouzena k „věčnému zatracení“. V Bibli k tomu lze najít následující obrazné sdělení – lze se domnívat, že jeho hlubší význam má co do činění s karmou člověka:

Tehdy moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, také Smrt a Záhrobí vydaly mrtvé, kteří byli v nich; a každý byl souzen podle svých skutků. (Zjevení 20, 13)

Symbolem tohoto úkolu je váha, kterou Archanděl Michael často drží ve druhé ruce a jejímž prostřednictvím „váží duše“:

Archanděl Michael bývá rovněž zobrazován s diadémem, na němž je upevněn kříž. Tento kříž nad temenem Michaelovy „hlavy“ symbolizuje, že Archanděl Michael má co do činění s myšlením. Oč se jedná…

Když dnes myslíme, přemýšlíme nebo vymýšlíme, v podstatě nemáme pochyb o tom, že myšlenky, které takto vytváříme, vznikají v nás, v naší hlavě. K tomu doplňme, že naše myšlenky jsou „naše“ tím, že k myšlení, jehož výsledkem jsou myšlenky, se sami rozhodujeme a dáváme impuls vůle myslet. Myslíme-li o něčem, čehož smysl nám už je známý z dřívějška, kombinujeme myšlením, tedy vlastním rozumem a vlastní inteligencí, zpravidla to, co se nám podaří vybavit si z paměti. Přemýšlíme-li o něčem dosud neznámém, v podstatě se tím pokoušíme rozklíčovat smysl ideje, na jejímž základě ono neznámé vzniklo. Naše myšlenky jsou tedy jakýmisi nositeli smyslu toho, o čem myslíme, a ten si buď vybavíme z paměti nebo se nám jej podaří rozklíčovat (resp. načíst, stáhnout) z tvůrčí ideje, která je obsažena v tom, nač myslíme – neboť to na základě této ideje vzniklo. Například uslyšíme-li poprvé v životě slovo „židle“, pravděpodobně nám nebude dávat žádný smysl – nevíme, oč se jedná. Až se dozvíme, k čemu židle je, začne nám toto slovo dávat smysl. Tento smysl je součástí ideje židle. Naše myšlenka o židli nese smysl, který je součástí ideje židle. „Fungování“ našeho myšlení se věnuje samostatné pojednání. Prozatím se spokojme s tím, co je zřejmé – že v dnešní době přirozeně vnímáme a cítíme sami sebe jako tvůrce svých myšlenek.

V minulosti, od doby, kdy se ve starší době kamenné začala vyvíjet schopnost člověka myslet, ale lidé vnímali myšlení a myšlenky jinak, než je vnímáme my dnes. Lidé necítili sami sebe jako tvůrce myšlenek, ale vnímali myšlenky jako něco, co přichází zvnějšku od duchovních bytostí. Je to logické, neboť v dávných dobách byli vyvíjející se lidé zcela přirozeně propojeni s duchovní hierarchií, ze které jsme vzešli, a rovněž zcela přirozeně byli duchovními bytostmi vedeni. Lidé proto tehdy vnímali myšlenky jako něco, co prostě přichází zvnějšku, resp. „shora“ – a tak to i bylo.

Přitom si lidé povšimli, že myšlenky, které k nim „shora“ přicházejí, při pohledu z lidské perspektivy jakoby vyvěrají z jednoho místa duchovní hierarchie. Bytostem a silám, které v tomto místě duchovní hierarchie lidé vnímali, dali název – Michael. Jinými slovy skupina duchovních bytostí, kterou nazýváme Archanděl Michael, byla od dávných dob považována za „správce“ idejí, které ve formě myšlenek přicházely z duchovní hierarchie k člověku neboli za „správce kosmické inteligence„. Kosmickou inteligenci v tehdejším významu můžeme chápat jako souhrn idejí, jejichž nositelem je kosmické myšlení, jehož určitou část Archanděl Michael zprostředkovával lidem.

Pracovat s kosmickým myšlením a s kosmickým věděním byl v dřívějších dobách jedním nejdůležitějších úkolů Archanděla Michaela. V průběhu času se náplň tohoto Michaelova úkolu změnila a dnes vypadá jinak než tehdy. Abychom pochopili proč a jak, potřebujeme si nejdříve objasnit, jak se v průběhu věků vyvíjelo lidské myšlení.

Vývoj myšlení

Video a zvuk

Vývoj myšlení - stáhnout mp3

Zatímco v počátcích svého vývoje byl člověk přirozeně a v podstatě úplně spojen s bytostmi duchovní hierarchie, v průběhu věků toto spojení člověka s duchovní hierarchií sláblo. Jednalo se sice o postupný proces, avšak v roce 3 102 před Kristem mělo dojít k výraznému „skoku“, kdy se spojení většiny lidstva s duchovní hierarchií rychle a výrazně zeslabilo. V této době totiž začala tzv. malá „doba temna“, která se v hinduismu nazývá Kalijuga, resp. Kali-Juga nebo Kali-Yuga. Začátek malé doby temna bývá spojován s odchodem boha Krišny ze Země zpět do duchovních světů. Má se za to, že následkem této události se rychle změnilo vědomí lidí a v bdělém stavu přestalo být z velké části schopno vnímat bytosti duchovní hierarchie i myšlenky, které do té doby z duchovní hierarchie lidé přijímali. Činnost myšlení se začala přesunovat z JÁ, odkud původně vycházela, do éterického těla. O nějaké 3 000 let později, v dobách okolo přelomu letopočtu, už lidé dostávali myšlenky z duchovní hierarchie zpravidla jenom ve spánku. V Bibli se například dočteme:

A hle, po jejich odjezdu se Josefovi ve snu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti nepovím…“ (Matouš 2, 13)

Díky oslabenému vlivu duchovních bytostí na člověka významně pokročil vývoj vlastního lidského myšlení směrem ke schopnosti racionálně uvažovat. Například necelých 2 000 let před Kristem žil Abrahám – ten, kterého považují za praotce svého národa Hebrejci a Arabové. Má se za to, že Abrahám měl jinak vyvinutý mozek než jeho současníci, a že byl jako první člověk schopen logicky myslet a kombinovat podobně, jako to dnes dokážeme my. Abrahám je považován za zakladatele nejstarší matematické disciplíny, kterou nazýváme aritmetika – zabývá se operacemi s čísly (sčítání, odčítání, násobení, dělení), porovnáváním čísel a vlastnostmi čísel. Zhruba 1 500 let po Abrahámovi se ve starém Řecku rozvinula filozofie. Vývoj myšlení dosáhnul tehdejšího vrcholu v podobě logiky neboli nauky o správném myšlení, kterou ve 4. století před Kristem svým racionálním myšlením zformuloval Aristoteles.

Přelomovou událostí ve vývoji člověka, Země i Sluneční soustavy byla smrt Ježíše Krista na kříži na Golgotě. Kristus se spojil se Zemí a jejím prostřednictvím i se vším ostatním na Zemi … včetně nás lidí. Ke spojení došlo na jedné straně krví, která vytekla na zem z ran Ježíše Krista. Na druhé straně, a především, přijal Kristus coby druhý Logos Boží Trojjedinosti, Boží Syn, Zemi za své tělo. Mnohé významné důsledky této události jsou na dlouhé samostatné povídání a budeme se k nim postupně vracet. Teď je pro nás důležité, že se tím Kristova láskyplná tvůrčí síla druhého Logos Boží Trojjedinosti stala dostupná pro nás lidi – a to v JÁ, kterému je již od doby vzniku člověka vštípena „Boží jiskra“. Pokud se pro to rozhodneme, můžeme Kristovu sílu každý v sobě, ve svém JÁ, „probudit“ – budeme o tom ještě hodně mluvit.

Nezávisle na tom, jak se každý jedinec v tomto ohledu rozhodne, působí Kristova síla na všechna lidská JÁ v souladu s cílem vývoje člověka stát se myslící a soucítící bytostí, jež má svobodnou vůli a dokáže ji uvědoměle a zodpovědně využívat. Jedním z předpokladů pro vznik svobodné uvědomělé vůle je, abychom jako lidé vysvobodili vnímání sebe sama z veškerých dosavadních vazeb. Ještě okolo přelomu letopočtu se totiž lidé většinou nevnímali jako individuální bytosti, ale cítili se většinou jako nedílné součásti určitého lidského společenství – typicky rodinného klanu nebo kmene (zde má mj. kořeny institut krevní msty). Tento aspekt Kristova působení vedl lidská JÁ právě k tomu, aby lidé začali sebe sama vnímat jako individuální bytosti. O tomto Kristově působení píše i Bible, byť slovy, která lze bez znalosti těchto souvislostí dosti obtížně interpretovat:

„Přišel jsem postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“ (Matouš 10, 35-36)

Je zřejmé, že „vedlejším účinkem“ posíleného vnímání sebe sama coby individuální bytosti je posílení ega – neboli nejdříve je toto nově získané sebeuvědomění dosti sobecké. Projevilo se to např. v následně vzniklém římském právu, které je postaveno na ochraně zájmu individua podle litery zákona bez ohledu na morální souvislosti. Naším úkolem je překonat ego a sobeckost a vyvinout nesobecké sebeuvědomění – blíže o tom hovoří pojednání o odpůrčích bytostech.

Příchodem Krista na Zemi také v podstatě skončil úkol Elohim vyvinout ve Sluneční soustavě člověka jako hmotnou myslící bytost. Tím si Elohim pomyslně zasloužili, aby se mohli začít posunovat výše v rámci duchovní hierarchie. Tento vývojový posun, který též nazýváme kosmická metamorfóza, začal po smrti Ježíše Krista skutečně probíhat – část vysokých duchovních bytostí tvaru včetně Elohim se začala posunovat směrem k pomyslnému vyššímu stupínku duchovní hierarchie. Na uprázdněné místo tak mohly okolo 4. století po Kristu začít vystupovat následující bytosti v duchovní hierarchii, tedy Archové. Archy také nazýváme duchovní bytosti osobnosti – tento název implikuje, že působení Archů má individualizující charakter. A protože Archové působí na lidstvo jako na celek, u většiny lidí se za přispění Archů v podstatě úplně přerušily poslední zbytky spojení s duchovní hierarchií. To „zpečetilo“ vývojovou tendenci, která byla již předtím podpořena vývojem myšlení ke schopnosti racionálně uvažovat (Abrahám, filozofie, Aristoteles, …) a působením Krista na lidská JÁ ve smyslu vnímání sebe sama jako individuální bytosti.

V následujících staletích tak k většině lidí přestaly přicházet jakékoliv myšlenky od duchovní hierarchie. Nastala situace podobná tomu, když rodiče vypustí své čerstvě dospělé dítě z rodného hnízda a přestanou mu říkat, co má dělat. Pro nás lidi to byl první opravdu vážný krok ke svobodě. S ním bylo mj. spojeno to, že jsme se stali pány svých myšlenek a jsme jimi dodnes. Je pro nás normální, že naše myšlenky vznikají v naší hlavě (viz výše uvedené vysvětlení smyslu, jehož jsou myšlenky nositeli), a tedy že jako tvůrce svých myšlenek vnímáme sami sebe. Tento vstup lidstva do počínající svobody byl, a dodnes je, umocněn tím, že prostor, do kterého nás naši „rodiče“ vypustili, není vzduchoprázdný – i nadále tu jsou odpůrčí bytosti, které nás svádějí a obelhávají o světě i o nás samotných. Dostali jsme se do situace, kterou jsme si vysvětlili v pojednání o odpůrčích bytostech – abychom se naučili svobodě, nacházíme se uprostřed pomyslného trojúhelníku. Dva z jeho vrcholů tvoří luciferské a ahrimanské síly a aktivně na nás působí s cílem dostat nás na svou stranu. Třetím pomyslným vrcholem je Kristus, jehož síla nám je k dispozici, ale sama za nás nic neudělá, aby neporušila naši svobodnou vůli – rozhodnout se pro ni a začít první musíme sami. Posilou nám je odvaha, síla a vůle Archanděla Michaela, kterého si v tomto uspořádání můžeme představit jako spojence po boku Krista.

Abychom se naučili svobodné vůli a tomu, jak ji správně a zodpovědně využívat, byli jsme postaveni do uspořádání, které nám dává možnost a v podstatě i nutnost se mýlit a učit se z chyb. První „výsledky“ na sebe nenechaly dlouho čekat. Netušíc, oč se jedná, jsme začali naslouchat odpůrčím bytostem. Jedním z následků bylo, že naše nově emancipované myšlení, odpojené od informací duchovní hierarchie, se začalo víc a víc orientovat na okolní hmotný svět, a nehmotné světy začalo vypouštět ze zřetele. Výrazně a s dalekosáhlými důsledky na další vývoj lidstva se to projevilo na čtvrtém církevním koncilu v Konstantinopoli, který se konal v letech 869 – 870.

Až do té doby byl člověk pokládán za bytost, která se skládá ze tří článků – a sice z těla, skrze které žijeme ve fyzickém světě, z duše, která představuje náš vnitřní svět, a z ducha, který nás propojuje s tím, so je věčné, s nehmotnými světy. Tento pohled na lidskou bytost se nazývá trichotomie (my jsme si tento trichotomický pohled dále rozšířili na celkem sedm článků – hmotné fyzické tělo, éterické tělo a astrální tělo jako „tělo“, „duše“, která je výrazem naší osobnosti v těle, a JÁ plus duchovní články Manas, Buddhi a Atma coby „duch“). Čtvrtý církevní koncil v Konstantinopoli se usnesl a ustanovil formou církevního dogmatu, že bytost člověka se skládá pouze z těla a z duše, přičemž duše má i některé vlastnosti ducha. Tento pohled na lidskou bytost se nazývá dichotomie. „Zbylý“ duch a všechno boží, s čím je duch spojen, bylo přesunuto „do Nebe“, mimo člověka, s možností přiblížit se pouze prostřednictvím náboženství, resp. víry. Tím bylo na Zemi v podstatě „institucionálně“ ustanoveno a potvrzeno již existující odpojení lidí od duchovní hierarchie.

Toto usnesení čtvrtého konstantinopolského koncilu ovlivnilo celý další vývoj člověka až do dnešní doby. Nastavilo pomyslnou výhybku tak, že vývoj lidstva, až na výjimky odpojeného od duchovní hierarchie, směřoval po více než 1 000 let k materialismu. Tento vývoj přinesl lidstvu mnoho dobrého – od knihtisku, přírodních věd a astronomie až po auta, počítače a mobilní telefony. Přinesl lidstvu ale i to, že zbytky povědomí o nehmotných světech mizely ve stále hlubším zapomnění. Stávaly se nanejvýš předmětem víry, bez možnosti poznání. Je zřejmé, že tento vývoj k materialismu musel nastat. Staví nás lidi totiž do situace, kdy v sobě musíme zmobilizovat dostatek vůle a sil k tomu, abychom dokázali začít znovu objevovat nehmotné světy, ze kterých jsme vzešli my i všechno kolem nás.

Pro Archanděla Michaela bylo nesnadné pozorovat vývoj lidstva, který nastal po čtvrtém konstantinopolském koncilu. Jak víme, podstatou bytosti Archanděla Michaela je postavit se komukoliv, kdo by konal v nesouladu s idejemi a se silami, které vycházejí ze Zdroje a prostupují duchovní hierarchií. Z perspektivy Archanděla Michaela byl tento vývoj k materialismu pokračováním sestupu člověka hlouběji a hlouběji do hmoty, který probíhal v době před Kristem. Příchod Krista na Zemi měl být v Michaelově pohledu obratem lidstva zpět k duchovním světům, ale skutečnost se mu zdála být opačná. V souladu s podstatou vlastní bytosti měl Archanděl Michael snahu udělat něco, co by vývoji člověka napomohlo k obratu od sestupu k materialismu zpět k duchovním světům, a současně by to nenarušilo svobodnou vůli člověka.

Navíc odpojením člověka od duchovní hierarchie přišel Archanděl Michael o svou roli „správce kosmické inteligence“. Už nebylo co spravovat, lidské myšlení bylo emancipované a kosmické myšlení k němu již neproudilo. V průběhu druhého tisíciletí po Kristu proto Archanděl Michael začal shromažďovat ideje a myšlenky o nehmotných světech, o bytostech, o silách a o jejich působení, které se v nehmotných světech nacházejí, a také o člověku, o jeho vzniku a podstatě, namísto toho, aby je předával dál – nebylo jak a ani to nebylo možné, neboť by tím Michael porušoval svobodnou vůli člověka. Archanděl Michael tím položil základ k vědění, které se stalo náplní tzv. Michaelské školy. Kříž na Michaelově diadému je symbolem tohoto vědění a symbolem podpory Archanděla Michaela pro lidské myšlení, které se má vyvinout a rozšířit ve smyslu Michaelské školy od současného zaměření na hmotný svět k obsáhnutí hmotných i nehmotných světů.

Michaelská škola

Video a zvuk

Michaelská škola – stáhnout mp3

V předchozí kapitole jsme skončili tím, že v průběhu druhého tisíciletí po Kristu začal Archanděl Michael, motivován vývojem člověka k materialismu a v souladu s podstatou své bytosti, shromažďovat ideje a myšlenky o nehmotných světech a o vzniku a podstatě člověka. Položil tím základ k vědění, které se stalo náplní tzv. Michaelské školy. Abychom si objasnili, oč se konkrétně jednalo, potřebujeme se vrátit do doby čtvrtého konstantinopolského koncilu, který proběhnul koncem 9. století (přesněji v letech 869 – 870). Zde bylo mj. ustanoveno, že bytost člověka se skládá pouze z těla a z duše (přičemž duše má i některé vlastnosti ducha), a tím bylo stvrzeno již existující odpojení lidí od duchovní hierarchie. Následně vznikla scholastika, která se cestou racionálního myšlení, jemuž dříve položil základ Aristoteles, snažila vysvětlit křesťanskou nauku a víru. Jedna z otázek scholastiků byla, odkud se bere obsah lidských myšlenek. V názoru na to se scholastičtí učenci dělili na dva tábory:

Tzv. nominalisté zastávali názor, že lidské myšlenky jsou pouze shrnující pojmy (tzv. univerzálie) pro jevy a objekty okolního světa, a tedy že obsah myšlenek, tj. smysl, který myšlenky nesou, je v podstatě dán libovůlí člověka. Nominalisté tedy odmítali, že by myšlenky měly základ v tvůrčích idejích, které daly vzniknout okolnímu světu. Nominalisté měli oporu především v řádu františkánů.

Tzv. realisté naopak vycházeli z toho, že obsah lidských myšlenek, tj. smysl, který myšlenky nesou, má reálný základ v tvůrčích idejích, které daly vzniknout předmětům a jevům okolního světa. Realisté tedy vycházeli z toho, že okolní svět je výsledkem božích tvůrčích idejí, a my lidé můžeme svým myšlením rozklíčovat smysl předmětu nebo jevu, a to z ideje, na jejímž základě vzniknul. Realisté měli oporu především v řádu dominikánů a jejich nejvýznamnějším představitelem byl Sv. Tomáš Akvinský.

Pohled realistů na lidské myšlení byl v souladu s věděním o nehmotných světech, které shromažďoval Archanděl Michael. Ale přestože měli realisté pravdu, na Zemi se postupně prosadil názor nominalistů – odpovídal totiž tomu, co člověk svými tehdy již omezenými schopnostmi vnímal. Názor nominalistů se udržel až do dnešní doby a stal se jedním z impulsů pro následný vznik přírodních věd a poté materialismu. Jak víme, obojí jsme jako lidstvo potřebovali objevit.

Archanděl Michael mezitím shromažďoval vědění o nehmotných světech. Na počátku 15. století začal v duchovním světě formovat skupinu duchovních bytostí a zesnulých lidí, tj. individualit, které právě nebyly inkarnovány. Základ této skupiny tvořili zesnulí scholastici – realisté, z nichž někteří byli dřívějšími „kontakty“ Archanděla Michaela ještě z doby, kdy byl naposledy regentem, tj. zhruba z let 550 – 200 před Kristem. S touto skupinou Archanděl Michael sdílel nashromážděné vědění o nehmotných světech – probíhalo něco, co bychom nazvali „duchovní výuka“. To mělo za následek, že když se tyto individuality opět inkarnovaly, měli tito lidé kromě zájmu o materiální svět také přirozenou touhu po poznání nehmotných světů. Měli přirozenou touhu hledat a poznat víc, než co vidíme okolo sebe a na co si lze sáhnout. Byli to lidé, kteří byli v pozemském životě připraveni přijmout a svým myšlením obsáhnout vědění Michaelské školy o nehmotných světech.

Vědění Michaelské školy ale zatím nebylo díky odpojení lidí od duchovní hierarchie dostupné běžným lidem, inkarnovaným ve hmotném těle. Výjimkou byla hrstka jasnovidných zasvěcenců, kteří ale většinou nemohli nebo nebyli ochotni toto vědění dále sdílet, a naopak je často drželi pod pokličkou různých okultních spolků a bratrstev. K tomu, aby bylo možné poskytnout vědění Michaelské školy běžným inkarnovaným lidem, bylo především třeba najít způsob, jak zpřístupnit duchovní vědění Michaelské školy ve fyzické sféře na Zemi. Šlo o to, jak toto vědění „zveřejnit“ mimo duchovní hierarchii a nedopustit, aby se jej zmocnily odpůrčí síly, v tomto případě především ahrimanské bytosti. Kdyby k tomu došlo, člověk by se k Michaelskému vědění buď nedostal, nebo by je získal ve zkreslené podobě.

K tomu, aby se podařilo odstínit ahrimanské bytosti od vědění Michaelské školy, se nabízela možnost využít skutečnosti, že se blížil začátek dalšího regentství Archanděla Michaela – měl nastat v průběhu 19. století. V letech 1 841 až 1 879 proběhnul v nehmotných sférách existence boj mezi Archandělem Michaelem a ahrimanskými bytostmi. Tento 38 let trvající boj skončil tím, že Archanděl Michael vytlačil většinu ahrimanských bytostí z nehmotných sfér existence. Jednalo se o poslední zatím známý boj Archanděla Michaela s „drakem“, tentokrát s ahrimanským „drakem“ – připomeňme si zde i dávný souboj Archanděla Michaela s luciferským „drakem“, který se odehrál na samém počátku vzniku Země a člověka. Vypuzením ahrimanských bytostí z nehmotných sfér existence byl vytvořen předpoklad pro to, aby se ahrimanské bytosti nemohly zmocnit vědění Michaelské školy dřív, než doputuje na Zemi k člověku.

Jenže – ahrimanské bytosti, o kterých víme, že mají blízko k hmotě, se usadily ve fyzické sféře Země. Neboli Archanděl Michael vypudil ahrimanské bytosti z nehmotných sfér existence „dolů“ na Zemi. Co to znamenalo a znamená pro nás lidi? Předtím, než byly ahrimanské síly vytlačeny na Zemi, působily na lidi převážně zvnějšku. Po roce 1 879 začaly působit více zevnitř, a to především na vůli a na schopnost nového poznání – ty se staly více osobní. Vedlo to k tomu, že do té doby spíše všeobecně zastávaný materialistický pohled na svět se stal věcí určitého osobního angažmá, až určitého osobního ztotožnění se s materialistickými myšlenkami.

Na první pohled to tedy vypadá jako „problém navíc“, neboť nyní už je pouze nás lidech, jak se s ahrimanskými silami na Zemi vyrovnáme. Z pojednání o odpůrčích bytostech ale víme, že pro nás lidi sehrávají důležitou roli – pomáhají nám učit se svobodné vůli. Jsou nám překážkami, jejichž překonáváním získáváme síly, které bychom jinak nezískali. Naším úkolem není odpůrčí bytosti, v tomto případě ahrimanské bytosti, porazit, ale brát je jako sparingpartnery našeho růstu. A nově nabytými silami jim v budoucnu možná pomoct se přetransformovat v něco pozitivního.

Poté, co skončil boj s ahrimanskými silami, převzal Archanděl Michael regentství, o kterém víme, že by mělo trvat zhruba 354 roků, a tedy skončit někdy po roce 2 200. Bojem s ahrimanským „drakem“ Archanděl Michael posílil, a to mělo dopad i na něho samotného. Víme, že po příchodu Krista na Zemi se část vysokých duchovních bytostí tvaru včetně Elohim začala posunovat směrem k pomyslnému vyššímu stupínku duchovní hierarchie. Na jejich uprázdněné místo začaly okolo 4. století po Kristu vystupovat následující bytosti v duchovní hierarchii, tedy Archové. Je logické, že jejich místo se uvolnilo pro nejpokročilejší Archanděly. Vítězným bojem s ahrimanskými silami Archanděl Michael pokročil ve svém vývoji natolik, že v duchovní hierarchii mohl začít vystupovat na pomyslný stupínek, který byl předtím určen Archům. Jinými slovy, Archanděl Michael už dnes patří mezi Archy. Aby se to nepletlo, budeme ale i nadále používat označení „Archanděl Michael“.

O Archandělech víme, že mají schopnost působit svými silami na lidská společenství, typicky na národy. Proto je nazýváme také vysoké duchovní bytosti národů. Archové jsou mocnější a mají schopnost působit svými silami na celé lidstvo, na vývoj lidstva jako celku. Svým posunem na vyšší stupeň Archů získal Archanděl Michael kromě jiného i schopnost působit na vývoj celého lidstva. Co z toho plyne? Plyne z toho, že vědění Michaelské školy může oslovit lidi v rámci celého lidstva, zatímco předtím by bylo dokázalo oslovit jen určité omezené společenství. Tím byly ze strany duchovních světů vytvořeny předpoklady pro to, aby se vědění Michaelské školy neboli Michaelské vědění mohlo dostat mezi inkarnované lidi a podpořit tak Kristův impuls k obratu ve vývoji.

Šlo už tedy „jen“ o to, kdy a jak dostat vědění Michaelské školy do fyzické sféry k lidem, inkarnovaným na Zemi…

Michaelské myšlení

Video a zvuk

Michaelské myšlení – stáhnout mp3

Ze strany duchovních světů byly tedy vytvořeny předpoklady pro to, aby se Michaelské vědění mohlo dostat mezi inkarnované lidi a podpořit tak Kristův impuls k obratu ve vývoji. Aby k tomu mohlo dojít, bylo třeba připravit podmínky i na Zemi.

Především bylo třeba, aby vývoj lidstva dosáhl úrovně, kdy materialistický pohled na svět bude upevněn tím, že jej podpoří dostatečně pádné vědecké objevy. Jedním takovým objevem bylo poznání materiálního kosmu a jeho mechanických zákonitostí – toto poznání přinesl lidstvu heliocentrický pohled na Sluneční soustavu a obecně astronomie, u jejíhož zrodu stáli Mikoláš Koperník, Galilei Galileo, Tycho Brahe, Johannes Kepler a další. Druhým takto důležitým poznatkem byl vznik evoluční vývojové teorie, která vychází z principu přirozeného výběru druhů a tím postupného vývoje organismů od jednoduchých ke složitějším. Základ evoluční teorie položil Charles Darwin ve své knize „O vzniku druhů přírodním výběrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život“. Astronomie i evoluční vývojová teorie významně posunuly obzor lidstva ve směru k poznání hmotné fyzické sféry a upevnily přesvědčení o tom, že se jedná o to jediné, co existuje.

Druhou podmínkou pro zpřístupnění vědění Michaelské školy běžným lidem bylo dojít k poznání, že navzdory tehdy již předpokládanému materiálnímu základu lidské existence je uvnitř v člověku něco, co nelze vysvětlit ani popsat mechanickými zákonitostmi. Toto poznání přinesla lidstvu psychologie, resp. psychoanalýza, když začala pracovat s kategoriemi podvědomí a nevědomí. Průkopníky v této oblasti byli např. Sigmund Freud a Carl Gustav Jung.

Třetím předpokladem bylo, aby se lidské vědomí mohlo začít otevírat možnosti, že existují nehmotné světy a že člověk je alespoň do určité míry schopen je obsáhnout svým myšlením. Díky přetrvávající malé „době temna“ (tzv. malá Kalijuga) a díky rozvíjejícímu se materialismu bylo zatím zakořeněno převládající přesvědčení, které o 1 000 let dříve ustanovil čtvrtý církevní koncil v Konstantinopoli (konal se v letech 869 – 870). Přesvědčení o tom, že pokud vůbec existuje nehmotný svět, resp. Bůh, pak je někde „mimo“ a lze se k němu přiblížit nanejvýš prostřednictvím náboženství, resp. víry. Malá „doba temna“, malá Kalijuga, která začala v roce 3 102 před Kristem, ale po 5 000 letech pominula. Malá Kalijuga skončila v roce 1 899. Tím se otevřela cesta k tomu, aby vědění Michaelské školy mohlo „sestoupit“ na Zemi a být k dispozici lidem, kteří o něj budou mít zájem.

K předání Michaelského vědění na Zemi bylo zapotřebí prostředníka. Člověka, který nemá omezené vnímání, jež je nám ostatním běžné. Někoho, kdo má takovou znalost duchovních světů, že těmto informacím dokáže rozumět. Člověka, který je navíc tak vzdělaný a intelektuálně brilantní, že je schopen předat Michaelské vědění v podobě, kterou dokážou vnímat běžní lidé, jako jsme my. A zřejmě by to měl být někdo, kdo v době mezi inkarnacemi prošel Michaelskou školou…

Člověk, který takovéto schopnosti a kvality měl, byl v době skončení malé Kalijugy na tento úkol již připraven. Jmenoval se Dr. Rudolf Steiner – jeden z prominentních účastníků Michaelské školy, velikán se schopnostmi, intelektem a vnitřní sílou, které jsou pro nás ostatní stěží představitelné. Od roku 1 900 začal Dr. Steiner vědění Michaelské školy postupně zveřejňovat. Pokračoval v tom čtvrt století až do své smrti na jaře roku 1 925.

Michaelské vědění, které Dr. Steiner lidstvu grandiózně zprostředkoval, nazýváme antroposoficky orientovaná duchovní věda, případně antroposofie. Slovy Dr. Steinera:

„Antroposofie je cesta poznání, která chce vést to, co je duchovní v člověku,
k tomu, co je duchovní v kosmu.“

Doplňme svými slovy, že antroposofie má za cíl vědomé objevování nehmotných světů prostřednictvím jasného myšlení a je odpovědí na touhu srdce po poznání.

Dr. Rudolf Steiner byl velikán, který přinesl lidstvu Michaelské vědění, jež je zaznamenáno ve více než 350 objemných svazcích. Středobodem vědění Michaelské školy je tzv. ezoterní křesťanství neboli učení o rozhodující úloze, kterou při vzniku a vývoji člověka, Země a Sluneční soustavy sehrál a nadále hraje druhý Logos Boží Trojjedinosti – Boží Syn, kterého na Zemi nazýváme Kristus. Nabízí se oprávněná otázka, zda Michaelské vědění v podání antroposofie, resp. duchovní vědy, není pouhým intelektuálním či duchovním cvičením pro dlouhé zimní večery. Podívejme se na to takto…

Okolo sebe svými smysly vnímáme hmotný fyzický svět, ve kterém žijeme. Je naším zájmem, aby tento svět dobře „fungoval“. Aby v rozumné míře poskytoval, co potřebujeme k životu, a také abychom si jej nezničili tím, že v rámci své svobody budeme dělat příliš velké a třeba i nevratné chyby. A v tomto hmotném světě žijeme v mnohotvarém lidském společenství. Na jedné straně se jedná o celé lidstvo, na druhé straně je naším společenstvím nejbližší okolí, někde uprostřed je stát, jehož jsme občany. Potřebujeme, aby i tato lidská společenství dobře „fungovala“ a abychom se vzájemným hašteřením nedostali až do situace, že někdo mocný zmáčkne „červené tlačítko“. Jak toho dosáhnout?

Podíváme-li se do historie, zjistíme, že mnohé z reformních iniciativ nenaplnily očekávání, která do nich byla vkládána. Proč? Můžeme si položit otázku, zda tyto dobře míněné snahy byly podloženy dostatečnou znalostí principů, na kterých je náš svět postaven. Jinými slovy, zda upřímné snahy zlepšit svět dokázaly zohlednit skutečnost, že náš hmotný svět je součástí něčeho mnohem většího, co je v našem světě sice neviditelné, ale o to neúprosněji to působí. Když se nad tím zamyslíme, začne nám být jasné, že uspořádání našeho hmotného fyzického světa může „fungovat“ jen tehdy, když bude stavět na poznání nehmotných světů, jichž je náš hmotný svět nedílnou součástí. Když bude stavět na poznání toho, co a proč se v nehmotných světech odehrává, jaké síly na nás působí, jakou mají motivaci, a co z toho vyplývá pro náš hmotný svět. Pokud nechceme skončit jako Titanic, na jehož palubách panovala zábava a dobrá nálada, potřebujeme rozumět tomu, co je pod hladinou, která nás nadnáší…

Jde tedy o to, prakticky aplikovat Michaelské vědění v rozličných oblastech života člověka a života lidských společenství. Pomineme-li aspekty dlouhodobého vývoje člověka a lidstva, pak přesně toto je konkrétním úkolem antroposoficky orientované duchovní vědy v praxi. Ta totiž s tímto záměrem cílí na hlavní oblasti lidského vědění a rozšiřuje je o dosud chybějící perspektivu existence nehmotných světů. Jde tedy o to, začlenit principy a zákonitosti nehmotných světů do co nejvíce oblastí života a činností člověka a společnosti – aby se odehrávaly ve větším souladu a aby o to méně „skřípaly“. Základem přitom je poznání člověka jako duchovní bytosti, která je inkarnována ve hmotném fyzickém těle, na rozdíl od vžité představy o tom, že člověk je složitý biologický mechanismus nebo vysoce vyvinuté zvíře. Vycházejíce z tohoto stěžejního poznání člověka, antroposoficky orientovaná duchovní věda se zaměřuje na následující nejdůležitější oblasti (bez nároku na úplnost):

Sociální trojčlennost neboli nauka o trojčlennosti společnosti jakožto sociálního organismu: Učí, že lidské společenství není mechanismus. Vychází z poznání, že lidské společenství je živý organismus, který je podobně jako člověk (tělo, duše, duch) trojjediností tří článků. „Tělem“ hmotné existence je hospodářství, postavené na principu bratrství – neboli „žij a dovol žít“ namísto „zisk pro mě“. „Duchem“ společnosti jsou oblasti, ve kterých je třeba uplatnit individuální svobodu myšlení a rozhodování – například kultura, školství a zdravotnictví. „Duší“ společnosti je oblast, v níž musí být zakořeněn princip rovnosti – tedy oblast zákona a práva.
Waldorfská pedagogika neboli vzdělávání dítěte podle potřeb jeho těla, duše a ducha: Ve výchově a vzdělání dětí rozlišuje tři hlavní období, které odpovídají postupnému vývoji dítěte od narození po dosažení dospělosti. První období vychází z poznatku, že hlavním cílem vývoje dítěte zhruba do výměny mléčného chrupu je vyvinout zdravé a silné fyzické tělo jako základ na celý zbytek života, a jeho schopnosti pro interakci s okolím – smyslové vnímání, řeč apod. Ve druhém období zhruba do dosažení pohlavní zralosti jde především o rozvoj éterického těla a schopností, jichž je éterické tělo nositelem – paměť, úcta, respekt, základní morální zásady, životní návyky, pozvolné zapojování intelektu. Ve třetím vývojovém období zhruba do 18 až 21 let jde o správný rozvoj astrálního těla – hlavními cíli jsou rozvinout racionální myšlení a schopnost vlastního úsudku, resp. podloženého vlastního názoru, a naučit se v rozumné míře pracovat s emocionálními výbuchy i se vznikajícími touhami po dráždivých prožitcích. Čtvrté období do 25 až 28 let je dobou zrání JÁ mladého člověka a probíhá proto do značné míry individuálně.
Biodynamické zemědělství, které staví na souhře sil Země a kosmu: Vychází z vnímání zemědělského hospodářství jako živého organismu, a staví na poznání nehmotné podstaty zvířecí, rostlinné a minerální říše v naší hmotné fyzické sféře. Přináší zemědělské postupy, které co možná využívají zákonitosti nehmotných světů a zapojují síly, které v nehmotných světech působí – včetně sil Měsíce a planet. Preparáty hmotného původu používá zpravidla v homeopatickém ředění, nepoužívá chemické prostředky. Chrání tedy půdu a životní prostředí.
Antroposofická medicína, tj. léčba na základě jednoty těla, duše a ducha člověka: Vnímá člověka jako duchovní bytost, inkarnovanou v hmotném fyzickém těle, a tedy sestávající právě z hmotného fyzického těla, éterického těla, astrálního těla a z JÁ. Na hmotné lidské fyzické tělo antroposofická medicína přitom pohlíží jako na trojjedinost tzv. vnitřních organizací – 1. nervově-smyslový systém, 2. rytmicko-oběhový systém, 3. systém látkové výměny a končetin. Staví na poznání nehmotné podstaty dějů, které se odehrávají v lidském těle, a zohledňuje síly nehmotných světů i síly kosmických těles, které v člověku působí. Stav zdraví vnímá jako neustále se obnovující rovnováhu všech těchto působení, která se protínají s individuální biografií člověka v průběhu jeho předchozích inkarnací.
Ale také karmická biografie (uvádí do souvislostí lidský život s průběhem předchozích inkarnací člověka), eurytmie (specifické taneční umění s přesahem do pedagogiky i podpory některých druhů léčby), symptomatická historie (uvádí do souvislostí dění ve fyzické sféře a v nehmotných světech), tvořivá mluva, scénické umění, architektura a další…

Pro běžného člověka se naskýtá otázka, jak porozumět takto rozsáhlému a hlubokému vědění – vždyť mnohé informace jsou natolik netradiční a nepředstavitelné, že je „rozum nebere“. A v tom je právě klíč! Vědění Michaelské školy, duchovní vědy, antroposofie, a koneckonců ani informace z těchto stránek, nelze pojmout pouhým rozumem. Je třeba je „uchopovat“ hlavou i srdcem. Hlava, tzn. rozum, nás staví na pevnou zem, dává schopnost rozlišovat zrno od plev a pomáhá nám propojovat souvislosti mezi jednotlivostmi způsobem, na který jsme zvyklí. Srdce dodává touhu po poznání, vnímá celek nad rámec jednotlivostí a přináší odpovědi i tam, kde nestačí rozum. To ale není vše. K Michaelskému vědění je třeba přistupovat Michaelsky s odvahou to zvládnout, s vůlí začít a se silou vytrvat.

Myšlení hlavou i srdcem, které se opírá o odvahu, vůli a sílu, nazýváme Michaelské myšlení. Michaelské myšlení stojí nohama pevně na Zemi a z tohoto výchozího bodu se snaží obepnout a v poznání propojit nejen okolní hmotný svět, ale také „světy nad námi“ i „svět pod námi“ se vším, co tyto světy obsahují. A proč je třeba obepnout „světy nad námi“ i „svět pod námi“, a ne jenom jeden z nich? Protože bychom tím přestali stát uprostřed, s nohama pevně na Zemi a „odlétli“ bychom luciferským nebo ahrimanským směrem. Sešli bychom ze „střední cesty„, o které podrobně hovoří pojednání o odpůrčích bytostech. Aneb – můžeme vyrůst jen tak vysoko, jak hluboko jsme schopni dosáhnout.

Snahou, cílem a podstatou bytosti Archanděla Michaela – aniž by zasahoval do naší svobodné vůle – je vytvářet podmínky pro to, abychom to mohli zvládnout, pokud se pro to rozhodneme. Michaelova odvaha, vůle a síla ve spojení s Michaelským myšlením jsou vnějšími milníky, které nás navádějí na již zmíněnou střední cestu do středobodu svého JÁ – k síle Krista.