Poslední promluva Dr. Steinera

Abyste této sekci správně porozuměli, je třeba mít zvládnutých Prvních 21 kroků a kapitolu Sféry existence.

Úvod to tématu

Video a zvuk

Poslední promluva – úvod – stáhnout mp3

28. září 1924, v předvečer svátku sv. Michaela, se konala přednáška Dr. Rudolfa Steinera před asi 600 účastníky. Během přednášky se následkem vyčerpání a předchozí otravy zhroutil (v lednu téhož roku byl na něj spáchán atentát) – místo plánovaných 90 minut proto přednáška trvala jen asi půl hodiny. Sdělení přednášky zůstalo nedokončené, upoután až do smrti na lůžko Dr. Steiner už žádnou další promluvu nepronesl.

Tento, byť relativně krátký, fragment přednášky má dosti netriviální náplň. Doplňujeme zde proto před přednášku úvod, který vysvětluje pojmy, jež jsou v přednášce použity, a některé souvislosti.

Bytí mezi životy

Když zemře člověk, stojí lidská bytost, která smrtí odložila své hmotné tělo, na pomyslném prahu „bytí mezi životy“. Vydává se na pomyslnou pouť skrze nehmotné světy, jež by za nějakou dobu měla vyústit v inkarnaci do nového hmotného těla plačícího novorozeněte. V první části této své pouti se zesnulý člověk postupně zbavuje a očišťuje od všeho, co jej vázalo na hmotný svět – například pozemské potřeby, touhy a chtění, iluze, omyly, zkreslená přesvědčení apod. Tak, jak postupuje tato jeho očista, se zemřelému člověku postupně otevírají vyšší a vyšší sféry nehmotných světů – jako by stoupal vzhůru sférami existence:

Jak víme, rozsah působení bytostí duchovní hierarchie vymezujeme v Ptolemaiovském modelu vzdáleností těles Sluneční soustavy od Země. Nejinak to je se sférami existence – obojí je vidět v předchozím obrázku … například archandělé působí ve sféře „Merkura“ (dnešní Venuše) a obsáhnou tak vše od páté oblasti astrální sféry níže (výjimkou je archanděl Michael, který je mocnější a působí ve sféře Slunce). O zesnulém člověku, který takto jako by stoupá sférami existence, proto bývá zvykem říkat, že zemřelý člověk „vstupuje do hvězdného světa“ a zde „prochází sférami Měsíce, Merkura, Venuše, Slunce atd.“ V tomto smyslu používá tyto obraty Dr. Steiner v „poslední promluvě“.

Během první části své pomyslné pouti „bytí mezi životy“ zemřelý člověk, tedy JÁ, postupně odkládá i své éterické tělo a astrální tělo. Ta mu na Zemi umožňovala žít v hmotném těle. Protože ale samotné JÁ by nebylo schopné existence, zemřelý člověk na sebe za pomoci bytostí duchovní hierarchie postupně pomyslně nabalí tři duchovní články, které mu poslouží jako určité „propůjčené duchovní tělo“ po dobu „bytí mezi životy“. Tyto tři duchovní články lze vzdáleně přirovnat k budoucím vyšším duchovním článkům. Zásadní rozdíl je v tom, že své budoucí Vyšší Já, Duchovní Já a Duchovního člověka si musíme postupně vytvořit vlastními silami především v budoucích vývojových fázích našeho kosmu (Nový Jupiter, Nová Venuše, Vulkán). Oproti tomu duchovní články, propůjčené na dobu „bytí mezi životy“, pro nás z valné části vytvoří bytosti duchovní hierarchie.

Námi do budoucna vyvinuté Vyšší Já, Duchovní Já a Duchovní člověk budou nedílnou trvalou součástí naší bytosti. Oproti tomu duchovní články, propůjčené na dobu „bytí mezi životy“, mají dočasný charakter podobně, jako jsou zaživa dočasné astrální tělo, éterické tělo a hmotné fyzické tělo. Můžeme tedy říci, že zemřelý člověk na sebe za pomoci bytostí duchovní hierarchie postupně pomyslně nabalí tři články, které můžeme považovat za „propůjčené“. Bytost žijícího člověka a bytost zemřelého člověka srovnává následující obrázek:

Z obrázku je zřejmé:

• JÁ živého člověka je v současné době jeho nejvyšším článkem – výjimkou jsou pokročilejší jedinci, kteří už mají zčásti vyvinuté Vyšší Já, výjimečně i Duchovní Já.
• JÁ člověka je po dobu „bytí mezi životy“ jeho nejnižším článkem.

Tato skutečnost sehrála roli mj. v době, kdy se odehrávalo tzv. Mysterium Golgoty.

Mysterium Golgoty

„Mysterium Golgoty“ je souhrnné označení pro dění okolo Kristova tříletého pobytu na Zemi v těle Ježíše z Nazaretu, jeho smrti na kříži na popravčím vrchu Golgotě a pro některé další události, které následovaly. Od okamžiku, kdy se Kristus inkarnoval do těla Ježíše z Nazaretu, jej nazýváme Ježíš Kristus nebo Kristus Ježíš.

Mysterium Golgoty bylo zlomovou událostí ve vývoji lidstva. Otevřelo možnost k obratu od dosavadního „sestupu do hmoty“ k opětovnému vzestupu k duchovním světům vycházejíce od toho, co jsme díky dosavadní hmotné existenci jako lidstvo vyvinuli.

Mysteriem Golgoty se podrobněji zabýváme například v tématech Velikonoc a Vánoc.

Jan Křtitel, Lazar a Jan Evangelista

V událostech Mysteria Golgoty sehráli významnou roli i někteří lidé tehdejší doby – mezi nimi Jan Křtitel, s jehož pomocí se do těla Ježíše z Nazaretu inkarnoval Kristus (stalo se tak při křtu v řece Jordánu) a Lazar, kterého měl Ježíš Kristus podle sdělení Bible „probudit z mrtvých“.

Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. „Rozvažte ho a nechte ho jít,“ řekl jim Ježíš.
(Jan 11, 43 – 44)

Jan Křtitel byl podle Dr. Steinera reinkarnací dřívějšího hebrejského proroka Elijáše (žil v 9. století před naším letopočtem) a později se inkarnoval jako italský malíř Rafael (resp. Raffaello Santi, 1483 – 1520) a poté jako německý básník Novalis (resp. Friedrich von Hardenberg, 1772 – 1801).

Lazar byl podle Dr. Steinera reinkarnací architekta a stavitele Šalamounova chrámu, který se jmenoval Hiram (resp. Hieram Abiff, žil v 10. století před naším letopočtem) a později se inkarnoval jako Christian Rosenkreuz (1378 – 1484) a poté jako hrabě St. Germain (1696 – 1784).

Vznikly tím dvě následující souslednosti inkarnací:

„Probuzení Lazara z mrtvých“ bylo podle Dr. Steinera ve skutečnosti zasvěcením, které Lazarovi poskytnul Ježíš Kristus. V průběhu tohoto zasvěcení mělo dojít k propojení* bytosti již zesnulého Jana Křtitele (byl předtím popraven) s bytostí žijícího Lazara. Kristem zasvěcený Lazar pak přijal nové jméno a vstoupil do dějin jako Jan Evangelista, krátce Jan. Došlo zde tedy k pomyslnému protnutí dvou reinkarnačních linií – na tuto skutečnost poukazuje Dr. Steiner ve své „poslední promluvě“, když říká „s Elijášem se setkáváme i v osobě Lazara“.
_{*) Takovéto „zapojení se“ neinkarnované bytosti (zde Jan Křtitel) do inkarnované bytosti (zde Lazar) se někdy nazývá inkorporace. Podobné inkorporace nejsou až tak výjimečné. Ta inkorporace, o kterou se zde jedná, však výjimečná byla – především současným zasvěcením Lazara ze strany Krista.}

Propojením s bytostí zesnulého Jana Křtitele vyrostl žijící Lazar při Kristově zasvěcení v téměř plně vyvinutou lidskou bytost, která již měla všech sedm článků. Došlo k tomu tak, že obě JÁ jako by splynula a vnesla do tohoto spojení své články. Jak si toto propojení představit ilustruje následující obrázek:

Kristem zasvěcený Lazar, tedy Jan (Evangelista), údajně měl díky sedmičlánkové skladbě své bytosti jako první člověk schopnost soudobého duchovního vnímání. Díky tomu byl schopen napsat Janovo Evangelium a Janovu Apokalypsu**. Tím Lazar–Jan významně přispěl k dalšímu vývoji lidstva. S Janem Křtitelem měl Lazar takto zůstat propojen až do konce svého pozemského života.
_{**) Označení „apokalypsa“ má v dnešní době spíše negativní význam. Nicméně „apokalypsa“ původně znamená „vyjevení pravdy“ – v tomto případě se jedná o vyjevení pravdy o existenci a vývoji JÁ člověka, jež následkem Mysteria Golgoty prostoupilo JÁ Krista. Toto „vyjevení pravdy“ je původem názvu, používaného v Bibli – Janovo Zjevení.}

Další zmiňované osoby

Giorgio Vasari (1511 – 1574) – italský kunsthistorik, bývá označován jako „otec dějin umění“, je znám svými kritickými postoji, které dával až sarkasticky najevo – odtud označení „Vasariho anekdota“.

Emanuel Swedenborg (1688 – 1772) – švédský vědec, mystik a teolog.

Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832) – německý přírodovědec a současně básník a dramatik. Je po něm pojmenováno Goetheanum – mezinárodní sídlo antroposofické společnosti ve švýcarském Dornachu.

Eliphas Lévy (1810 – 1875) – francouzský okultista a mág.

Herman Grimm (1828 – 1901) – německý kunsthistorik a publicista.

Démonicko-dračí síly

Tímto označením jsou pravděpodobně míněny síly odpůrčích bytostí.

Čtyři krát dvanáct lidí

Cílem Dr. Steinera pravděpodobně bylo dosáhnout sjednocení dvanácti duchovních proudů lidstva, což by v lidském vývoji znamenalo mocný impuls. Pomyslným startovním výstřelem se mohl stát nadcházející michaelský svátek.

Čtyřka je číslo člověka na současné úrovni našeho vývoje – nacházíme se ve čtvrté fázi kosmického vývoje (Starý Saturn, Staré Slunce, Starý Měsíc, náš kosmos a v něm Sluneční soustava), lidská bytost má čtyři články, náš vznik a vývoj spoluutvářely čtyři hlavní síly Zvěrokruhu.

Závěrečné verše

Závěrečné verše „poslední promluvy“ zpočátku hovoří o duchovních silách, vycházejících ze Slunce, které lidem zprostředkují Michaelovo působení a v něm „Kristovo slovo“ – tj. tvůrčí vůli druhého Logos Zdroje, která je nosnou silou našeho vzniku a vývoje.

Poslední verš je provoláním, jakýmsi Steinerovým naléhavým mementem, které vyzývá otevřené lidi ke spolupráci s archandělem Michaelem.

---

Poslední promluva – text přednášky

Video a zvuk

Poslední promluva - přednáška - stáhnout mp3

Přednáška v předvečer svátku sv. Michaela – Dr. Rudolf Steiner, Dornach, 28. září 1924

Milí přátelé!

Včera a předevčírem nebylo možné, abych k vám hovořil. Ale nechtěl jsem jen tak nechat minout dnešní posvátnou Michaelskou náladu, jež má nazítří zářit do našich srdcí a do našich duší, aniž bych k vám, milí přátelé, aspoň krátce nepromluvil. Že jsem toho schopen, to je možné jen díky obětavé péči mé přítelkyně, lékařky paní Ity Wegmanové. Doufám proto, že dnes zvládnu vám říci to, co bych vám při této tak slavnostní příležitosti říci chtěl.

V poslední době jsme, milí přátelé, hodně mluvili o proudění Michaelovy síly do dění, do duchovního dění zde na Zemi. Až se nám podaří správně a citlivě včlenit Michaelský svátek mezi ostatní významné události během roku, bude to úspěchem, který po sobě zanechá naše doba. Bude to ale možné až tehdy, když obrovská Michaelská myšlenka, kterou dnes teprve zlehka cítíme či tušíme, když tato obrovská Michaelská myšlenka zakotví v dostatečném počtu lidských duší. Ty pak vytvoří správný lidský základ pro odpovídající sváteční náladu.

V současné době můžeme takovouto Michaelskou náladu nechat vzniknout tím, že se odevzdáme myšlenkám, jež náš připraví na budoucí Michaelský slavnostní čas. A tyto přípravné myšlenky v nás ožijí obzvláště tehdy, když zaměříme svou pozornost na dění, jež se dlouhou dobu odehrávalo zčásti zde na Zemi, zčásti v mimosmyslových světech. Tedy na dění, jehož cílem bylo připravit to, co v průběhu tohoto století mohou pro vývoj lidstva vykonat duše, které se v tom správném rozpoložení cítí přitahovány Michaelským proudem.

V posledních týdnech bylo cílem mého úsilí, milí přátelé, abych vám dal možnost srozumitelně pochopit, že když upřímně inklinujete k antroposofickému hnutí, tak k těmto duším patříte. Obzvláště to vyplynulo z mých líčení o karmě samotné Antroposofické společnosti.

Právě dnes můžeme poukázat ještě na něco dalšího. Necháme před svou duši vyvstat bytosti, které úzce souvisí a budou souviset stále více s tím, co jsme zde označili jako Michaelský proud. Budeme se věnovat lidským bytostem, z nichž každá nejméně ve dvou po sobě jdoucích inkarnacích měly velký vliv na značnou část lidstva. Zjistíme, že jsou následnými inkarnacemi jediné bytosti, a tím se nám tito lidé propojí v jediný související celek.

Když zaměříme duchovní pohled zpět na dávné časy, vyvstane před námi uprostřed židovské tradice prorocká přirozenost Elijáše. Už víme, jaký význam měla tato síla proroka Elijáše jak pro vývojový cíl lidu Starého Zákona, tak pro lidstvo vůbec. Hovořili jsme i o tom, jak se bytost, která sídlila v Elijášovi, opakovaně vynořovala v nejdůležitějších momentech vývoje lidstva. A s touto lidskou bytostí se setkáváme i v osobě Lazara, jenž obdržel od Krista Ježíše zasvěcení, které potřeboval, aby jakožto Jan mohl opět podpořit vývoj lidstva. Je to ten Lazar–Jan, o kterém hovoří má kniha „Křesťanství jako mystická skutečnost“.

Ukazovali jsme si také, jak se tato lidská bytost znovu objevila jako malíř světového významu Rafael, jehož umělecké vyjádření se tak impozantně vznášelo nad Mysteriem Golgoty. Že v Rafaelovi dlela sama podstata křesťanství, která coby hluboký křesťanský impuls vrůstala do barev a linií, které tvořil. A že tento impuls znovu povstal v básníku Novalisovi, který formou nádherných slov vyjadřoval to, co předtím Rafael přinesl lidstvu v podobě barev a tvarů. Vidíme zde posloupnost lidských bytostí, které se nám díky znalosti reinkarnace propojují v jediný související celek.

Víme, neboť jsem o tom už vícekrát hovořil, že člověk, který prošel branou smrti, vstupuje do hvězdného světa. A víme, že to, co ve vnějším fyzickém smyslu označujeme jako hvězdy, je jen vnějším projevem duchovních světů, jež na nás takto nejen shlížejí, ale také působí v nás lidech na náš vývoj. Víme také, že zesnulý člověk postupně prochází sférami Měsíce, Merkura, Venuše, Slunce, Marsu, Jupitera a Saturnu, a setkává se zde s jinými zesnulými lidskými bytostmi. Za pomoci duchovních bytostí, které v těchto sférách působí, s nimi zpracovává vzájemnou karmu předtím, než se začne navracet do pozemského života.

Když z tohoto úhlu pohlédneme na to, jak branou své smrti prošel Rafael, který už na Zemi svým ke hvězdám zářícím uměním vystoupal ke hvězdám, pak milí přátelé zjistíme: Když zesnulý Rafael vstoupil do sféry Měsíce, setkal se zde s dávnými učiteli lidstva, od kterých byl hluboce inspirován už coby Elijáš. Vidíme, jak Rafael společně s těmito bytostmi a s dušemi, s nimiž se dříve setkal na Zemi, se duchovně propojuje se vším, co způsobovalo skoky v duchovním vývoji na Zemi. Jak se propojuje s bytostmi, které vůbec umožnily vznik lidstva a umožnily prostoupení člověka tím, co je božské. Vidíme zde Rafaela takříkajíc mezi svými, v propojení s těmi, kdo mu byli nejblíže už v době, kdy byl Elijášem. S těmi, kdo tomuto jeho pozemskému životu pomohli dát jeho cíl.

Pak Rafaela vidíme, jak prochází sférou Merkura, a s velkými kosmickými léčiteli zde do své duchovní podstaty vplétá všechno to uzdravující, co na Zemi dokázal vkládat do barev a do linií. Všechno to, co dokázal namalovat na plátno nebo na stěnu, a dodnes to přináší hladivou útěchu i nekonečné nadšení lidem, kteří vědí, oč se jedná. Všechno to zářící a prosvětlené, co Rafael na Zemi vytvořil, se mu teď díky bytostem ve sféře Merkura ukazuje v celé šíři kosmických souvislostí.

Rafael, který na Zemi vyvinul takovou lásku k umění, který byl prostoupen láskou k barvám a k liniím, pak postoupil do sféry Venuše. Ta jej láskyplně provedla do sféry Slunce. A právě vliv sféry Slunce prozařoval jeho inkarnace, jež jsou nám známy. Díky vlivu sféry Slunce dokázal coby Elijáš skrze svůj lid přinést světu velké pravdy, které směrovaly vývoj celého lidstva.

Zde ve sféře Slunce vnímáme Rafaelovo intimní vnitřní prožívání, které je ale jiné než to, kterým procházel tehdy na Zemi coby souputník Krista Ježíše – jiné než to vnitřní prožívání, jímž prošel coby Lazar, který se díky zasvěcení Kristem Ježíšem stal Janem. Vidíme Rafaela, jak v kosmickém zrcadlení svého lidského srdce vidí z kosmického jasu vyzařovat vše, co na Zemi vytvořil jako zářící světlo pro ty, kdož věří v Krista Ježíše.

Pak vidíme, jak ve sféře Jupitera proniká hluboká moudrost do toho, co bylo podstatou a základem jeho života. Vidíme, jak Rafael v této moudrosti získává pochopení i pro tak výjimečné lidské bytosti, jako byl Goethe, pozdější Goethe, a také pro lidské bytosti, které se později dostaly na určité scestí tím, že se vydaly na cestu magie. Zde Rafael objevuje východiska svého magického idealismu tím, že spoluprožívá vývoj budoucího Eliphase Lévyho. Vidíme, jak se Rafael účastní i všeho, co později žilo ve Swedenborgovi.

Následující pozoruhodná skutečnost má, milí přátelé, hluboký význam: Jednou z osobností, jež byla Rafaelovi hluboce oddána, byl Herman Grimm. Ten učinil celkem čtyři pokusy, sepsat Rafaelův životopis. Zatímco se mu krásně a v celistvé šíři podařilo popsat život Michelangela, Rafaelův pozemský život se Grimmovi nikdy nepodařilo uchopit tak, aby s tím byl spokojen. Podle vlastního názoru Hermana Grimma byly výsledky jeho úsilí znázornit Rafaelův život vždy nedokonalé.

Když vyšla první kniha, která měla být Rafaelovým životopisem, jak to dopadlo? Byl to jakýsi opětný otisk starých Vasariho anekdot o Rafaelovi. Místo Rafaelova života kniha popisuje něco zcela jiného: To, co se z Rafaela stalo na Zemi až po jeho smrti – jak byl uctíván, uznáván, jak mu lidé rozuměli. Herman Grimm vypráví o tom, jak lidé o Rafaelovi smýšleli v následujících staletích po jeho smrti … ať už to byli Italové, Francouzi nebo Němci. Místo životopisu Rafaela napsal Herman Grimm životopis Rafaelova odkazu, který přetrval ještě staletí po jeho smrti. Grimm si našel cestu ke vzpomínkám lidí na Rafaela, k jejich porozumění a k jejich úctě k němu. Nenašel ale způsob, jak vylíčit Rafaelův pozemský život.

A poté, co se o to čtyřikrát pokusil, si řekl: „To, co pro Rafaela osobně můžu já udělat je, že popíšu, jak jeden jeho obraz přechází v druhý, jako by byly namalovány nadpozemskou bytostí, která měla se svým pozemským životem jen málo co do činění. Od Rafaela samotného vlastně můžu odhlédnout a místo toho se věnovat obrazům, které po sobě zanechal. Věnovat se jim tím, že vyslovím a zprostředkuji světu, co nám Rafaelovy obrazy jeden po druhém postupně sdělují.“ Takto rozhodnut se Herman Grimm pokusil věnovat tématu Rafaela ještě jednou, už krátce před svou smrtí. Začal psát o jeho obrazech, ale nikoliv o Rafaelovi samotném.

Milí přátelé, pozemská osobnost Rafaela byla zcela prostoupena tím, co v této duši zanechal Lazar–Jan, aby to skrze barvy a tvary linií mohlo vproudit do lidstva. A potom tato lidská bytost žila, žila tak, že jako by ještě jednou absolvovala Rafaelův život, tentokráte pouze třicetiletý život, jako Novalis. Tak, jak jsme viděli umírat mladého Rafaela, vidíme umírat mladého i Novalise, lidskou bytost, která vzešla z Elijáše–Jana. Seslána jako posel Michaelského proudu k lidem na Zemi, předstoupila tato bytost před lidstvo ve dvou formách a uměleckým, básnickým způsobem připravila Michaelské naladění. A pak vidíme právě to, jak se Rafaelovo umění znovu vynořuje ve strhující poezii Novalise, která tak hluboce promlouvá k srdci. Vším, co skrze Rafaela mohly uvidět lidské oči, se mohla prostoupit lidská srdce, když znovu povstal v Novalisovi.

A věnujme se teď ještě Novalisovi: Jak v tomto Novalisovi doznívá Rafaelův život, tak jemně vnímaný Hermanem Grimmem! Jeho milá umírá v mládí. On sám je ještě mlád – jakým pozemským životem bude žít teď, když zemřela? Novalis sám to vyjádřil slovy, že se pokusí napodobit její umírání. Chce už odejít do nadsmyslového světa, už zase chce žít život jako Rafael, vlastně se ani nechce dotýkat Země. Namísto toho by chtěl dát v poezii průchod svému magickému idealismu, a nebýt přitom v kontaktu s pozemským životem.

A jak vnímáme to, co Novalis vlil do svých fragmentů, jak to vnímáme, když to na sebe necháme působit? Působí to tak hluboko, protože vše, co máme před sebou jako bezprostřední smyslovou skutečnost, protože vše, co na Zemi dokážeme vidět očima a vnímat jako krásné, se v Novalisově poezii projevuje jako téměř nebeský poetický třpyt skrze to, co on sám prožívá ve své duši. I to nejbezvýznamnější z hmotného světa nechává Novalis svým magickým idealismem povstat k duchovní světelné záři.

Proto právě v Novalisovi vidíme zářícího zvěstovatele tohoto Michaelského proudění, milí přátelé, které vás všechny má vést teď, když žijete. A až pak projdete branou smrti, setkáte se v duchovně-nadsmyslovém světě s bytostmi – včetně té bytosti, o níž právě hovoříme, se kterými máte společně připravit dílo, jež se má uskutečnit koncem tohoto století a vyvést lidstvo z obrovské krize, do níž je uvrženo.

Opravdu platnými služebníky této Michaelské myšlenky a šlechetnými pomocníky toho, co se má v Michaelském smyslu prostřednictvím antroposofie prosadit v pozemském vývoji se stanete jen tím, že toto dílo, toto mohutné proniknutí Michaelské síly, Michaelské vůle – ta předchází Kristově vůli a Kristově síle s cílem správně zakořenit Kristovu sílu do pozemského života, že toto mohutné proniknutí Michaelské síly dokáže porazit démonicko-dračí síly, jež tak dobře znáte. To může nastat, když vy všichni, kdo jste ve světle antroposofické moudrosti do sebe pojali Michaelskou myšlenku, kdo v sobě s hlubokou láskou tuto Michaelskou myšlenku uchováváte a jste jí věrni ve svém srdci, když vy všichni se pokusíte, využít letošní posvátnou Michaelskou náladu jako východisko k tomu, aby tato Michaelská myšlenka v celé její síle a mocnosti nejen dlela ve vaší duši, ale aby ožila ve vašich činech.

Pokud v nadcházející době Michaelská myšlenka takto plně ožije alespoň ve čtyřikrát dvanácti lidech, ve čtyřikrát dvanácti lidech, kteří budou rozpoznáni vedením Goetheana v Dornachu, když se těchto čtyřikrát dvanáct lidí stane předvojem nálady Michaelova svátku, pak máme šanci, že v budoucnu spatříme světlo, které se Michaelským prouděním a Michaelskými činy rozprostře nad lidstvem.

Milí přátelé, pokusil jsem se dnes sebrat síly, abych vám toto mohl aspoň takto stručně sdělit. Na nic dalšího by moje síly už dnes nestačily. Z mých slov nechť k vaší duši promlouvá toto:

Pojměte tuto Michaelskou myšlenku ve smyslu toho, co může cítit srdce věrné Michaelovi, když se v šatu vyzařujícím světelné paprsky Slunce objeví Michael. Michael, jenž především ukazuje a vyzvedává to, co se má stát, aby se jeho Michaelský šat, jeho oděv ze světla, mohl stát vlnami slov, které jsou Kristovými slovy, tedy slovy Světů, jež mohou proměnit Logos Světů v Logos lidstva.

Nechť tedy má slova pro vás dnes znějí takto:

---

Veřejně dostupný originální text této přednášky Dr. Rudolfa Steinera přeložila Odysea poznání.

---